To, co píše Raphael Bonelli v knize Perfekcionismus (7. odst), zcela odpovídá tomu, čím jsem si ve svém životě prošla a zcela s tím souzním, na rozdíl od posledního odstavce (dílo autorky tohoto článku), který vnímám v naprostém rozporu s tím, co píše R. Bonelli. "Není všechno zlato, co se třpytí.", stačí si vzpomenout na "třpyt" na FF v Karlových Varech ♥

Vaše verše a čistá výtvarná linka Vaší paní se hezky prolíná.

Kritizovat umí každý. A vůči sobě je tolerantní taky každý. Za mě, tetování se mi nelíbí. Ale pokud někdo chce tak chodit, jeho věc. Nezapomenu, jak se mi přišlo ukázat moje dospělé dítě, venku teplota kolem pěti, deseti stupňů. Na sobě pouze tílko, tatér doporučil dílo na rameni a paži nezakrývat, a dítě pokračovalo dále do místa svého dočasného bydliště. Bylo to o zápal plic. Pocity jsem měla někde mezi údivem, zoufalstvím a bezmocným vztekem. Prostě asi někdo nemá, jak na sebe jinak upozornit. Jinak nerozumím, proč si lidi to tělo nechají takto ,, zkrášlovat ".

Když se lidé umí bavit a nečekají na pobavení od umělců, je to senzační!

No, jsem první. Už ke článku pana Charváta"o koloběžkách a podobně ", jsem psal :" lidi choďte "... Chci říct že snad každý chytrý telefon má krokoměr, tak stačí ráno ťuknout a večer to omrknout. Už jen cesta a nákup a chození v Globusu, například, udělá zhruba těch šest tisíc, o kterých je často řeč. Abych se pochlubil", můj denní průměr,od začátku roku, je přes dvanáct tisíc kroků. Takže dopoledne běžný provoz, odpoledne tak od tří do pěti. Každý den podotýkám, což si v důchodu můžu "na svý zdraví špendýrovat" jak by řekl pan Hlinomaz, co by krupař Dařbujána a Pandrholy:-) Nutno říct závěrem, že potkáváme s kolegou většinou ženy, chlapi buď makají", nebo sedí ve Zdaru, což je u nás osvěžovna.

Ali, paráda. To by si užila dcera mého přítele. Levanduli miluje. Takže jí dávám jako dárky předměty s obrázky či vůní levandule.

Vlaďko, moc zajímavé pokračování. Omlouvám se za mobil, má být plný počet hvězd.

V souvislosti s vymíráním sýčků mě napadá jedna paralela, ale skutečnost s ní zřejmě nemá nic společného.

Vzpomínám si, že jako školačka jsem každé prázdniny jezdila s rodiči na dovolenou, navštěvovali jsme hrady a zámky a přírodní památky. I když jsem měla sennou rýmu, vždycky jsem to nějak vydržela. Po dokončení střední školy jsem nastoupila jako úřednice a mohla si vybrat poukaz ROH. Bylo to prima, nelze zapomenout.... Díky za hezké povídání.

V Řecku se mi líbilo moc. Znám Samos a Rhodos, ale moc pěkně (s láskou) popsán i tento ostrov Naxos. Ale tam už se asi nedostanu.

Našel jsem 21. Je jich víc?

Pěkně popsaná historie vějířů a skvostné fotky Martiny. Vějíře (nebo kastaněty) jsou i dnes často součástí španělského flamenca.

Luhačovice jsou malebné lázeňské město.

Soňo, ráda sdílím pohodu a myšlenky z tvých článků. Každý den žívota stojí za to prožít. I já jsem se letos těšila na prázdniny s vnoučkem, který absolvoval první třídu. S nadějí, že se budeme častěji vídat a užijeme si společné chvíle.

Jitko, určitě to byla pěkná akce, díky za sdílení.

Díky za sdílení, moc krásně napsáno. Mluvením/psaním dáváme krásnu energii a tím ho posilujeme. Co se mi nelíbí, nechám plynout, ono to zmizí, přinejmenším alespoň z mojí hlavy a to opravdu není málo ♥

Krásné vějíře a zajímavý článek.

Mám jedinou otázku. Proč ta paní léta tak trpí? Proč nestrčí psa mladým a nejede k moři s manželem nebo s kamarádkou? Asi o svých dovolenkových útrapách ráda vypráví.

Mám podobné vzpomínky, bohužel už na časy minulé. Dnes už nevlastním zahrádku žádnou. Jestli jsou to Vaše květiny na obrázcích, tak jsou krásné.

Rakouská příroda i hory jsou krásné, také máme vzpomínky. Manžel dokonce zdolal i Dachstein. Byli jsme tam v červnu, všude bylo plno květeny. Pohádka. Při Vašem článku se mi to všechno vrátilo. Děkuju.