Dojemné vyznání opuštěné ženy,ale moc,moc krásné...

Milá Zuzko, vím že víš jak o lásce a o životě psát, básnit i povídat a je to moc prima.

Tak ta cena už je i u včelařů na 150k. A nakoupit, raději u známého.

Všechny děti nejsou takové. Svoje vnučky (6,7 let) příležitostné potěším i pleteným oblečením pro jejich hračky. Pravda je, že to za 2-3 roky už nemusi byt pravda

Znám pohádku:Sedum strachú. Hrdina jde získat krásku a při zdolání překážky si říká : toto ještě neni strach, opravdový strach teprve přijde. Veřte, že opravdový strach kroutí střeva a boj je dlouhý a těžký.

Nevím, jak to dělaly prababičky, dnes bych sklenice NEJDŘÍV zavíčkovala a pak teprve sterilovala.

Upoutávky a výborné obsazení vzbudily mou zvědavost. Takže uvidíme, uvidíme, uvidíme :-)

Tohle mi připomělo něco z mého okolí.Jistý pán byl přesvědčený,že mu bílé pilulky pomáhají na jeho nespavost .Muži se domluvili a nakoupili lentilky,vybrali jen bílé a věnovali je jistému pánovi s tím,že jsou od doktora ,,na černo",ale určitě to jsou ty,které potřebuje,jen je musí polykat celé a nekousat.Světe div se-pomáhaly.Vůbec nezkoumal,co je to za ,,léky,,hlavně že pomáhají.Po určité době vyžadoval další,protože jsou ,,nejlepší"a pomáhají.Pravda ,už je to nějaký rok zpátky a pán byl tak trochu ,,jiný",ale proč mu neposkytnout ,co potřebuje,že?.Tyhle pilulky mu neubížily a on věřil,že pomáhají.Hlavně,že to byly bílé a byly po ruce. Ještě musím podotknou,že spal sotva dosednul na židli či postel,takže mu ,,lentilkové"léky na spaní stačily.Ale všude říkal,že už několik dnů nespal.

Oldřicha Nového mám jako herce ráda, snad právě proto, že nebyl prototypem pozitivních šarmantních milovníků jako třeba Schránil nebo Nezval. Bylo v něm i trochu z komika a ten humor byl v jeho rolích cítit, dovedl se při "namlouvání" v projevu shodit, zvlášť ve scénách, kdy se radoval, že ho jeho vyvolená také chce (Přítelkyně pana ministra, Hotel Modrá hvězda, Falešná kočička atd.). Oceňuji i to, že si svou danou noblesu uchoval i v komunistické éře v těch několika filmech, v nichž mu bylo umožněno hrát. Byl nepředělatelný, narozdíl třeba od Pištěka nebo Šlemrové nebo Nezvala či Boháče, kteří se v 50. letech zcela proměnili.

Na tento článek jsem narazila teprve dneska v souvislosti s novým článkem "Milujte se ... " a vůbec nechápu, proč tu k němu není žádná diskuze.

Pane Kašíku, vyprávíte moc hezky. Sama jsem také hodně vzpomínala na školu, když tu bylo týdenní téma Škola, proto se nechci opakovat. Organizační změny ve školství mě také neminuly. V 2. polovině 50. let jsme v Lomnici nad Popelkou napřed spadali pod osmiletou střední školu, pak z nás se staršími studenty udělali jedenáctiletou střední školu a vzápětí pak základní devítiletou školu. To vše asi během 2 let. Gymnázium mě minulo. Chodila jsem do do tříleté střední všeobecně vzdělávací školy. Po nás už bylo studium čtyřleté, ale zase základní škola jen osmiletá, vlastně maslím zprvu, jak kdo chtěl, 8 nebo 9 let. Když jsem byla na střední škole, v té době se přestalo učit v sobotu. Taky už jsem pamětnice.

Pravda pravdoucí, ale co dělat když není s kým....

Dáši,přiznám se,že při čtení tvého článku jsem bledla závistí.Už dlouho o takové práci sním,přemýšlela jsem spíš o Rakousku.Ale u mě zůstane u snu.Opatrovala jsem tatínka a teď nemůžu nechat manžela doma samotného. Tak si budu aspoň číst tvůj blog abych viděla jaký je běžný život v cizí zemi. Tobě držím moc palce,věřím,že si toho užíváš.Poznala jsem tě na mole jaká jsi příjemná,optimismus z tebe úplně čiší.

Jak láska bolí,to dnes už ví každá z nás,ještě,že jsme našly náplast na ní v našich básních...Rozumím Milado!

hmmm v našem studeném bytě by se krbová kamna hodila uvažujeme a silně.

Jako mladá jsem učila na jazykové škole v ČB a ta neměla jídelnu. Nezbylo, než si vařit (bydlela jsem na ubytovně) nebo jít do bufetu či restaurace. V té době ženy samy do restaurace skoro vůbec nechodily. Já jsem si však na to zvykla. Později, když jsem hodně cestovala, mi nepřipadalo vůbec divné, sedět u stolu sama. Nikdo nade mnou neohrnoval nos a nikdo se na mě nelepil (kromě jednoho pobytu na lázeňské rehabilitaci v Mariánských Lázních). Měla jsem klid na jídlo, což mi vyhovovalo víc, než mnohdy formální hovory s oficiální společností.