Knížka Kdo čeká na prince popisuje osud čtyřicátnice s třemi dětmi, která nechce zůstat po rozvodu sama. Jak je složité hledání partnera přes inzerát v době před víc jak třiceti lety, kdy ještě nebyly mobily a sociální sítě.

 

Nabízím několik ukázek.

------------------------------------------------------------------------------------------

1.1.1993. Holky se vrací z bruslení. Anetce je patnáct, Irence čtrnáct. Jejich smíchu a pošťuchování je najednou plný byt. Venku už se stmívá a rozsvícené lucerničky na stromečku se jim odráží v očích. Cpou se cukrovím, jakoby týden nejedly. „Tak dost, děvčátka, taky nechte něco pro Pavla!“, beru jim mísu z rukou. „Co tu tak hulákáte, vůbec přes vás neslyším televizu!“

Aha, pán domu! Holky umlkají a odstěhují se do pokojíčku. Zadumaně pozoruji svého manžela. Jak jen jsem si mohla takového chlapa vzít. Já středoškolačka, on bez vzdělání. Dělá podřadnou práci závozníka. Než jsme se vzali, jezdil. Ale pak způsobil havárku a po trestu se k volantu nevrátil, protože se bojí zodpovědnosti. Jeho koníčkem je jenom televize. Co je české, to je blbé. Přepíná oba polské programy a hltá jeden pořad za druhým. Raději beru pletení a udělám si v kuchyni pohodlíčko. Záda opřu o teploučké topení, nohy na druhou židli a pustím si potichoučku rádio. Z klidu jsem za chvíli vyrušena: „Co bude na večeřu?“

„Můžeš si vzít zbytek chlebíčků.“

„Ty oschliny si sežer sama!“

V rozčilení mi uteklo oko a lovím ho v pletenině.

„Do prdele, přestaň štrykovat a nachystej mi jídlo!“

„Ty chlebíčky oschlé nejsou, protože jsou v chladu a zabalené, ale jestli na ně nemáš chuť, tak si můžeš vzít něco jiného sám, stačí otevřít lednici.“

Uchopí mě za vlasy a hlavou mi tříská o zeď. Bránit se jeho rukám je zbytečné. Jen se snažím nebrečet, abych náhodou nepřivolala do kuchyně děti. Ani necítím bolest, jen a jen zklamání. Konečně vlasy pouští, otevře lednici, vytáhne dalšího lahváče a odchází k televizi, aby mu něco důležitého neuniklo. Dávám si novoroční předsevzetí. Shodím dvacet kilo, rozvedu se a najdu si lepšího chlapa.

------------------------------------------------------------------------------------------

 

Odpoledne se dám trochu do pořádku a jdu se podívat za Jarmilou. Zrovna listuje v nových inzertních novinách a hledá si práci. Jen tak pro zábavu mi čte rubriku Seznámení: „Muži 18 let, 20 let, 35 let...to je všechno mladé. Hele, 41, ale jen 160cm - hmmm, ten je moc malý... 48 - to už je pro tebe moc staré!!! A co tady? 43/175 vdovec...nebrat, co když tu svou ženu zabil? Já mám nápad, dáš si inzerát ty sama!!!“ Nemám náladu na hledání nějakého chlapa, protože mě bolí zuby a nestačím ani zaprotestovat, když Jarmila vystřihne kupon na seznámení. Nechám se vtáhnout do jejího plánu a pak skládáme text. Zapomínám na bolavou hubu a chichotáme se blbostem, co nás napadají, a konečně si prohlížím řadu modrých písmenek, která má skoncovat s mou samotou. „Že by to bylo tak snadné?“ zamýšlím se nad plánovanou změnou svého života. Vlastně, proč to nezkusit?

 

------------------------------------------------------------------------------------------

(Jiří)

Docela kus baby, ale taková tuctovka. Vyberu stůl, ať vidím na svého Fiátka, hlídám si lyže na střeše. Vytáhnu z kapsy košile cigarety a zapalovač. Přestávám kouřit, řeknu a zapálím si. Moje oči pořád těkají na parkoviště. Vykládám, co jsem napsal už do dopisu. Že mám společného soužití s bývalou ženou dost, chtěl bych najít ženu s bytem, ke které bych se nastěhoval. Nepotěšila mě informací, že taky žije v bytě s exíkem. Takže rychle dopít kávu a doufat, že mi nikdo mezitím neukradne lyže, s autem je to můj jediný majetek, musím platit příšerné alimenty, na nějaké vyskakování moc nezbývá. Míchám cukr v horké kávě a ženská naproti mlčí. S tebou je ale zábava! Dokonce se mračí, když popisuji nějakou hádku s manželkou v naší kuchyni, a přitom Pepa se té historce tak smál. Káva dopitá, loučíme se s tím, že je mi velice sympatická, děkuje za kompliment, galantně zaplatím kafčo i za ni a pokračuju do hor. Ještěže jsem odpověděl na více inzerátů, s touhle bych to zrovna nevyhrál.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------

Konečně sedím v autobuse. Jarmila měla pravdu. Jak mohla z několika řádků poznat, že tohle bude téměř důchodce? Sedli jsme si do blízké cukrárny na kafčo a muselo to vypadat, že papínek vytáhl dcerušku na dortíček za dobrou známku z počtů. Pozoruju svého hostitele. Je evidentně nesvůj. Pořád urovnává prostírání na stole. Posune cukřenku a zase ji vrátí. Dlouho míchá kávu, pak konečně lžičku odloží. Sem tam si upraví vázanku. Lžičkou maluje nějaké obrazce na prostírání kolem šálku s kávou. Vykládá, že učí na základní škole a děti už ho znervózňují. Ale že už nemá cenu nic měnit, že už to do důchodu vydrží. Abych pravdu řekla, tenhle pedagog vypadá, že v důchodu už nejmíň deset let je. Ale Helenko, zas nepřeháněj. Nepřeháním. Tenhle týpek je ode mne snad o patnáct let starší. Což o to, když jsme se rozpovídali, už jsem si trochu zvykla, ale nezbavím se dojmu, že se k tomuhle chlápkovi vůbec nehodím. Musím doufat, že snad přijdou další odpovědi a zase bude z čeho vybírat.

--------------------------------------------------------------------------------------------

V pondělí po návratu z práce najdu ve schránce větší obálku. Historie se opakuje. Opravdu jsou uvnitř tři odpovědi. Jednu za druhou rychle rozlepuji, obsah zatím nečtu, jen města. Kruci, daleko, daleko, konečně třetí je přímo od nás. Adresa mi připadá nějaká známá. Začtu se do dopisu. Postavil se ženou barák, ale ta si do něj přivedla jiného. Z prvního manželství má dvě dospělé děti, z druhého dvanáctiletou dceru. Bydlí na hoteláku (aha, proto mi ta adresa byla povědomá) a rád jezdí na výlety svou starou škodovkou. Hm, hotelák, dvakrát rozvedený...to mne zrovna neláká. Nejpěknější písmo má Milan, manželka od něj odešla i s dětmi a cítí se strašně sám. Jó, hochu, to ti věřím, nejsem na tom o nic líp. Ale proč bydlíš tak daleko? Nakonec, vždyť to zase není tak velká dálka.  Rozhodnuto pro Milana. Písmenka už sama skáčou na dopisní papír. Rozepisuji se o svých zájmech, dětech, práci. Než dopis vhodím do schránky, symbolicky ho poplivu a nezbývá než čekat, čekat, čekat.

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Objednáme si a Viktor začne:„Politika mi vzala soukromí i manželku. Hledám ženu, která mi znovu dá pocit domova, kde budu nabírat sílu.“ Jídlo ještě nepřinesli, pokračujeme v rozhovoru. Sleduju svého spolustolovníka. Hnědá kštice, oholený. Šedá košile ladí s kravatou s jemnými proužky. Začínáme jíst. Jarmila vždycky radí, ať kouknu na nehty. Ostříhané. Příbor drží způsobně, nevystrkuje rokokový malíček. Nemlaská, před napitím si ústa utírá ubrouskem. Po obědě se vydáváme vesničkou. Ukazuje fotbalové hřiště, které se jim podařilo vybudovat. Mrzí ho, že kluk už přestal hrát a chytil se party. Navazuju, že sport svého syna podporuji, hraje basket. Naivní otec doufá, že vojna kluka trochu napraví. Synáčkovi se na ni ani trochu nechce a myslí si, že tatínek mu zařídí modrou knížku, ale Viktor tvrdí, že to neudělá, protože vojnu chlap potřebuje. Vracíme se k hospůdce. Ještě chvíli zdvořilostně komunikujeme. Pak zavolá řidiče a dává pokyn, aby mne odvezl do města. Při loučení říká, ať se nezlobím, že jsem mu do oka nepadla, protože nejsem reprezentativní typ, jaký si představuje po svém boku, a další setkání už se konat nebude.

 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Opravdu, na smluveném místě dostávám růžičku od vysokánského špinavého blonďáka mlaďoučkého vzhledu. Milé přivítání, kytku už jsem dlouho nedostala. Plusový bod. Prohlížím si svého nápadníka. Pohledný štíhlý čahoun. Černé kalhoty a černá košile, kštice mu padá do modrých očí. Zve mě na kávu do nedaleké restaurace. Při kávě sedíme proti sobě a mám možnost si ho důkladně prohlédnout. Nabízí mi víno, ale odmítám, oba pocucáváme Tonic. Boris nekouří, nepije a ode mne dostává další plus. Chvilkami si nervózně odepíná a zapíná horní knoflíček u košile. Občas má tik v oku. Dozvídám se, že má odpověď se mu líbila nejvíc. Dal si novoroční předsevzetí, že se ještě letos ožení. Je svobodný, bezdětný, bydlí sám v garsoniéře. Nedávno začal podnikat jako obchodní zástupce autofirmy. Je v invalidním důchodu na žaludeční vředy. Vykládá o rodičích, sourozencích. Mluví o nich moc pěkně, dostává další plusko. Pokračuje o svých povoláních i koníčcích. Teď právě vzpomíná na stanování s chlapeckým oddílem, který kdysi vedl. Chápu se hozené udičky a ptám se konkrétně na jeho vztah k dětem, protože to je pro mne hodně důležité. Jeho brácha má dvouletého syna a on se v něm vidí, chtěl by taky takového chlapečka. Bacha, mínusový bod, budoucí otec hledá matku, která by mu ho porodila. Tos uhodl, děkuji, táhne mi na čtyřicet a jsem ráda, že jsem z dětí vyrostla.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Rozhlížím se po ostatních účastnicích. Všehochuť od mladých po letité dámy. Číšník se ujistí, zda patřím ke skupině, a pak přede mne postaví talíř. Kousek rybího filé a spousta zeleninové oblohy bez přílohy. Pro mne nic neobvyklého, takhle jsem zvyklá jíst. Po večeři se vracíme na ubytovnu. Ženské jdou v hloučcích, ale já sama, ještě tu nikoho neznám. Na pokoji se seznamuji se spolubydlícími. Dvě silnější ženy z Prahy. Nějaká dívenka v krátké sukničce obíhá pokoje a zve všechny do kulturní místnosti v suterénu. Vítá nás vedoucí akce, představuje sebe, lékařku, dietní sestru, cvičitelku a správce. Pak se máme představovat my. Ve zkratce odkud jsem, stav, děti, od kdy hubnu a s jakým výsledkem. Mých shozených třiadvacet kilo za půl roku je kvitováno bouřlivým potleskem. Nejvíc se jim líbí můj hubnoucí deníček, do kterého už asi měsíc nepíšu, protože už jsem přímo nutriční specialistka.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------

Málem mi zaskočí, když Pavel jen tak mimochodem utrousí, že kvůli propadnutí z češtiny nebude připuštěný k závěrečné zkoušce. Vyskočím jak čertík z krabičky a řvu:„To jen tak mimochodem mezi dvěma sousty mi sdělíš, že nedostaneš výuční list? Tři roky v hajzlu? Co s tebou bude, jak se budeš živit? Nejraději bych tě přerazila!“ Uklidňuju se sama. Klid, klid, klid, snad má ještě možnost opravných zkoušek. Jsem Pavlem ubezpečena, že má další termín v září. Aspoň že tak. Jdu do koupelny a vztekle cpu prádlo do pračky. Košíková, srandičky, televize a na učení není čas. Zoufalá vlítnu za Pavlem do pokoje: „Miláčku, máš celé prázdniny zaracha a budeš sedět v knížkách, ode dneška do tělocvičny nepáchneš. Klidně si protestuj, neustoupím!“

(Pavel) Ta matka se snad zbláznila. Co tu řve? Mám kouli z čeniny a ona jančí, jako bych někoho zamordoval. Udělám to v září, o co jí jde? Vždyť je nás osm, bych chtěl vidět, jestli i ostatní matky řádí jak tajfun. A s tím zákazem se taky párat nebudu, na mě nemá, přece mne tu nebude zamykat, normálka půjdu na trénink a nebudu čekat na nějaké její zákazy.

-------------------------------------------------------------------------------------------------

Krásně si povídáme nejdříve při procházení kolem řeky a poté i v cukrárně na kávě. Škoda, že dvě hodinky tak rychle utekly. Víťa při loučení spustí: „Víte, jste mi moc sympatická, dokonce mám chuť vás za dnešní společné chvilky políbit, ale teď bez toho auta se sem velice těžko dostávám, s přestupováním to je hoďka a půl a takové dojíždění by mě nebavilo, vím, že by to takhle fungovat nemohlo...“ Až se leknu. Snad nenavrhne, ať se k němu nastěhuju hned? Takhle brzy? Víťa se nadechne a pokračuje: „ ...tak to ukončeme dřív, než bychom si od toho vztahu začali něco slibovat.“ Stojím tam jak přikovaná, nasazuji umělý milý obličej, kolena se mi málem podlamují, ale navenek se tvářím sebejistě a jen se slyším, jak říkám, že se nic neděje, že se z toho snad nezhroutím, a přitom se mi zdá, že opak je pravdou. Podáme si ruku a naposled se na něj křečovitě usměju. Domeček z karet spadl.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Večer tiše brečím do polštáře. Z čeho usoudil, že hledám prince? Mně stačí chlap, který nepije, pak mne nebije, s kterým si můžu popovídat o filmu, o přečtené knize, s kterým můžu jít na hory nebo do divadla. To jsem opravdu tak náročná? Irenka vedle mne spokojeně oddychuje a asi se jí zdá o nejnovějším objektu, s kterým chodí. Ta má určitě jiné starosti, ale snad jsem ji o antikoncepci poučila dostatečně a nebude mi přidělávat problémy. Dnes mám náhradní volno, potřebuju odevzdat nějaké tiskopisy na sociálce. A pak se pokusím učesat si trochu vlasy, ať jsem na večer aspoň trochu pěkná. Máme totiž obchoďácký Mikulášský večírek. A pak už se budou mílovými kroky blížit Vánoce, ach jo, jaké letos budou? Bude exík u té své křehotinky nebo bude doma? Jestli bude doma, mám ho pozvat ke štědrovečerní večeři?  Mávnu rukou, nějak se to vyvrbí.

------------------------------------------------------------------------------------------------

Před kavárnou stojí vysoký chlap v hnědé kožené bundě. Už z dálky si ho důkladně prohlížím. Kalhoty šedé, černá košile, úzká kravata. Krátké vlasy šedivé a vlnité, pěkně zastřižené. Úzký upravený knírek pod nosem. Musím uznat, že mu to sluší. Přicházím až k němu. Představí se, a když mi podá ruku a upře na mne krásné modré oči, já už stoprocentně vím, že to je ten pravý, na toho jsem takovou dobu čekala. Takže ne do třetice, musela jsem počkat až na desátého chlápka! Zeptá se: „Půjdeme se posadit nahoru?“ Kývnu. Vchází první, bontonu znalý. Kavárna je dost plná. Není se co divit, v sobotu se tu hraje k tanci. Můj nápadník našel pod oknem stoleček pro dva. Sedneme si naproti sobě a zvědavě se okukujeme. Prozradí, že bude mít příští týden narozeniny, že je rád, že je má s kým oslavit a objednává sedmičku bílého. Nechám si trochu nalít, ťukneme si, a pak celý večer cucám tu jedinou decovku vína. Povídáme si o práci a začneme se smát, když zjistíme, že pracujeme ve stejném podniku. Následují všeobecná a vděčná témata. Dětství, koníčky, škola, děti, manželství. Když mne vyzve k pomalému tanečku a pevnými pažemi mě něžně obejme kolem ramen, cítím se jak Alenka v říši divů.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------

 Z věšáku popadnu bundu a prchám z toho domu hrůzy. Ale kam mám jít? Vyjdu z branky a u lampy kouknu na hodinky, blíží se půlnoc. Kam mám jít? Touhle dobou už nikdo nebude vzhůru. Napadá mne jediná možnost, mám známou, která dělá na vrátnici. Přidám do kroku. Asi při mně stojí všichni svatí, protože už přes plot ji za osvětleným oknem vidím, takže dnes opravdu službu má. Jsem vysvobozena. V teple místnosti pak jen naznačuju, proč nemůžu dnešní noc trávit doma. Nabídne mi horký čaj, chvíli si povídáme a pak mi položí v šatně na křeslo prošívaný kabát a přinese na přikrytí nějakou strašně kousavou deku. Chvilkami klimbám, do spánku to má daleko, ale jsem v bezpečí. Ráno poděkuju za přístřeší a popřejeme si pěkné Vánoce. Ano, pozítří bude Štědrý den a já jsem bezdomovec. Mirek má dneska ranní. Ale jistotu, že na šichtu opravdu odešel, nemám. Pomalu se blížím k domu, který se mi stal domovem. Byla jsem z něj vyhnána jak Eva z ráje. Opatrně odemknu a jdu co nejtišeji do patra. Byt je prázdný. Spoušť střepů na zemi připomíná, co se tu včera dělo. Na nějaké uklízení kašlu. Nahážu do tašky nějaké oblečení, z koupelny zubní kartáček a opouštím bitevní pole.

------------------------------------------------------------------------------------------------

...vznáším se jak víla nad kvetoucí loukou...mám na sobě tenké letní šaty, které ve vánku vlají...cítím vůni květin a slyším včelky...je mi tak lehce...loukou se ke mně blíží princ na bílém koni...jsem šťastná...

 -----------------------------------------------------------------------------------------------

 

Pokud někoho ukázky zaujaly, může si knížku ode mne koupit za symbolických 150,- , což je cca za jedno kafe se zákuskem. :-) Stačí napsat si o ni do zprávy.