Moje první porevoluční léto: co mě nezabije, to mě posílí
FOTO: Poskytnuto Jaroslavou Handlovou

Moje první porevoluční léto: co mě nezabije, to mě posílí

27. 6. 2022

Uplynulo jen pár týdnů od Sametové revoluce a já jsem si v jakési radostné euforii pustila v práci pusu na špacír. Podle mého mínění měli někteří jít od válu, ale oni neochvějně ještě lpěli na výnosných pozicích v podniku dále.

Nelíbilo se mi, že tam pšenka kvetla jen intrikánům. Nejen za to se mně brzy (hned v roce 1990) dostalo záslužné odměny. Jako úplně první zaměstnanec jsem se nechtěně ocitla na dlažbě z důvodu zrušení nadbytečného místa inspektorky. O toto prvenství nestál nikdo, asi proto mi bylo uděleno. Jaká čest!

Tehdy ještě přetrvávala zvyklost psaní pracovních posudků při odchodu zaměstnance. Bylo mi doporučeno, abych si ve vlastním zájmu dala sama žádost o propuštění bez udání důvodu, že to pro mne vyzní lépe. Podlehla jsem naivní domněnce, že jde o seriozní výzvu. Ale zaměstnavatelům šlo jen o to, aby mně nemuseli platit žádné odstupné! Jenže to jsem prokoukla až mnohem později, když už mi to zjištění bylo k ničemu. Propouštěcí cár papíru zveličoval moje kvality, o nichž jsem já neměla ani tušení. Mohla bych podle něj být na sebe pyšná. Ale nebyla! Cítila jsem se podvedená a bez peněz a bylo mi ze všeho hodně mizerně. Neměla jsem na nic nárok, protože jsem přece požádala sama o propuštění! Hm, asi jsem byla génius. Anebo pitomec?

Postupně jsem zkoušela různá zaměstnání, ale vše bylo jen krátkodobé na nějaký záskok. Zůstat doma a být bez práce, na to jsem neměla ani pomyšlení. Děti tehdy ještě nevydělávaly, bylo jim 16 a 17 let. Pro čtyřčlennou rodinu bylo obtížné vyjít jen s manželovým dělnickým platem. Nebyl nikdo, kdo by nám mohl finančně pomoci. Naděje na výdělek svitla, když jsem potkala jednoho známého. Ten mi navrhl, abych se ucházela o místo u nich. Jejich dopravní společnost se chystala otevřít cestovní kancelář. Smlouva zněla na dobu neurčitou se zkušební dobou na tři měsíce.

TO LÉTO ZAČALO VYPADAT KONEČNĚ SLIBNĚ! Nastoupila jsem tam ihned a s radostí. Mohla jsem střídat práci v kanceláři s průvodcovskou činností na zájezdech. Již několik let jsem pracovala jako průvodkyně zájezdů, ovšem jen externě (stálé místo tam volné nebylo) a omezeně s přihlédnutím k možnostem čerpání volna v hlavním zaměstnání. Během totality jsem směla vyjíždět jen do zemí socialistického tábora (jako většina našinců). Teprve po revoluci jsem se učila poznávat západní svět. Nyní jsem mohla dřívější teoretické znalosti uplatnit a využít v praxi v mnohem větší míře. Dařilo se nám, pracovali jsme v kanceláři ve dvojici. Měli jsme naplněné autobusy lidmi, kteří prožívali stejnou euforii z té možnosti svobodně vyjíždět za hranice. Považovala jsem to za obrovské štěstí.

Když si mě po úspěšných třech měsících pozval nejvyšší šéf, věřila jsem, že si jdu pro pochvalu a případnou trvalou smlouvu. Zbývaly už jen dva dny do vypršení zkušební doby. Pochvaly se mi skutečně dostalo a radostí jsem zářila. Na konci toho žhavého léta vzápětí přišla z čistého nebe nepochopitelná ledová sprcha. Vedoucí po chvalozpěvu přešel do reality a řekl: „Tady by přes zimu nebyl dostatek práce, proto kancelář zavřeme. Po Novém roce budeme muset přeřadit množství našich starších stávajících zaměstnanců, čekají nás velké změny. Proto i přesto, že jsme s Vámi byli spokojeni, opravdu velmi spokojeni, tak pracovní smlouvu nemůžeme prodloužit. Je mi to líto.“

Nedávalo mi to smysl, rozum to nebral. Oponovala jsem a snažila jsem se své místo na slunci uhájit jasnými argumenty. Přece cestovat se dá také v zimě, jezdit lyžovat, dělat vánoční zájezdy, připravovat programy a vše potřebné pro novou sezónu. Ale bylo to zbytečné. Pracovala jsem tam jen ty tři měsíce, od června do srpna. Pak přišel konec, dostala jsem padáka. Opětovné intriky se mnou zacloumaly mnohem víc, než si kdokoliv myslel! Ale co, s úsměvem jde všechno líp.

Tak (ne)šťastné bylo moje první porevoluční léto. Na pracovním úřadě neležela žádná dobrá nabídka práce. Po čase mi úřednice sdělila, že pro mne má konečně trochu odpovídající pozici, a to vedoucí školní jídelny v mateřské škole. Zdálo se mi, že pro nabídnutou činnost nemám ty správné předpoklady. Ta paní mi ale úřednickým tónem sdělila, že tam je pouze požadavek na středoškolské vzdělání a asi pětiletou praxi, nic víc. To jsem bohatě splňovala a vůbec nevadilo, že v jiném odvětví. Moji výhodou podle ní měla být příbuznost mého předchozího působení v oboru kontroly potravinářských prodejen.

Ani trochu se mi do toho nechtělo, ale jiná práce nebyla. Od podzimu jsem tedy nastoupila jako vedoucí školní jídelny, a to na střídačku hned ve dvou mateřských školách. Byly tam zkušené kuchařky, kamarádské spolupracovnice. Ovšem dlužno dodat, že stereotyp práce jsem nikdy ráda neměla. Pro inovaci tam moc prostoru nebylo.

A navíc, časem se začalo proslýchat, že některá školka ve městě bude zrušena. Měla jsem čekat, až budu do třetice propuštěna pro případnou nadbytečnost? Ne! Tak jsem s kuchařským šéfováním raději dobrovolně skončila zhruba po roce sama. (Brzy po tom pak tu velkou školku skutečně zavřeli, no posuďte sami - nemám já štěstí?).

Chtěla jsem se pokusit prostě dělat něco tak, aby se mé záliby staly zaměstnáním a aby ta práce byla mým koníčkem. Rozhodla jsem se založit cestovní kancelář.

z-krety-na-piratsky-ostrov_201408121210531.jpg
                                                         Na Krétě v roce 2014. FOTO: Poskytnuto z archivu J. Handlové

 

Letošní rok pro nás bude jubilejní. Uplyne 30 let od založení naší cestovní kanceláře (nyní cestovní agentury). Vzpomínám na nezapomenutelné zážitky z mnoha krásných cest. Také na střídavé úspěchy, které naštěstí převažovaly. Když se dařilo, byly dokonce i rekordy. Ale jindy zas přišel nějaký ten průšvih, nebo nezdar. To pak přineslo s sebou taky finanční propady. V cestovním ruchu už to tak chodí. Nějaké nepříznivé a nepředvídatelné okolnosti visí stále ve vzduchu. 

Přežít výkyvy v podnikání mi celou dobu pomáhala známá moudrost: CO MĚ NEZABIJE, TO MĚ POSÍLÍ. Nastal však již čas užívat si plně důchodu, třeba na soukromých cestách, pokud zdraví ještě aspoň trochu slouží. Proto už přestanu „pracovně posilovat“ a brzy předám žezlo své dlouholeté spolupracovnici - dceři Michaele. V této těžké době přeji jí i agentuře štěstí, zdraví, úspěchy, hodně klientů a spokojená léta v míru.

cestování dovolená Můj příběh
Hodnocení:
(5.1 b. / 29 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

DISKUZE
Děkujeme za váš příspěvek do diskuse. Upozorňujeme, že redakce si vyhrazuje právo vyřadit diskusní příspěvky, které jsou v rozporu s platnými zákony a které podněcující k násilí a nenávisti ke konkrétním lidem či skupinám obyvatelstva. Smazány budou rovněž příspěvky obsahující jakékoliv vulgarismy.
Zuzana Pivcová
Jarko, Tobě jako člověku fandím od první chvíle, co Tě znám. Jsi neskutečně pozitivně silná, zdravotně, pracovně, lidsky, mnozí ani nevědí, protože o sobě a svých problémech či naopak úspěších vůbec nereferuješ. Příspěvek je původně, jestli se nepletu, 9 let starý, čas letí, věci se mění, ale Ty niterně ne. Díky.
Libuše Heulerová
Jarko, jsi bezva odvážná holka do nepohody...
Jana Jurečková
Také si vzpomínám, že jsem po revoluci přišla o práci. Musela jsem podepsat dohodu. Nic nepomohlo, ani moje prosba, že mě práce baví a nemám v úmyslu si hledat druhou. Měla jsem štěstí a našla si místo zapisovatelky na soudě...Vás ale obdivuji v tom, že jste našla odvahu se osamostatnit, založit cestovní kancelář, ne každému se to podaří.
Jarmila Komberec Jakubcová
Pamatuji na první moje setkání íčkařů v Havl.Brodě, které jsi Jaruško organizovala a bylo to moc pěkné. Jsi výborná organizátorka a skvělý člověk.
Marie Faldynová
Jsem opravdu ráda, že všechny těžkosti nakonec dobře dopadly. Je mi smutno z lidí, kteří dovedou takhle podrazit. Ale konec dobrý - všechno dobré.
Jitka Hašková
Jarko, jsi úžasná bojovnice. Gratuluji k úžasnému výkonu.
Eva Mužíková
Jarko, tak takové kotrmelce píše opravdu jen život. Jsi bojovnice, Tvé rozhodnutí se založením cestovky obdivuji, smekám... zkrátka jsi super " baba", tak ať se vaší cestovce daří ve všech směrech.
Marie Ženatová
Milá Jaruško, také jsem si velmi ráda přečetla Tvůj dřívější obdivuhodný článek. A dodatečně Ti blahopřeji k tomu, jak se Ti podařilo Tvůj pracovní život výborně zvládnout*
Marie Měchurová
Jarko, klobouk dolů, jak jsi to zvládla. Taky jsem před padesátkou přišla o práci. Dalo mi to hodně zabrat najít novou. Nakonec jsem byla spokojená, stejně, jako Ty. Život je boj.
Naděžda Špásová
Jarko, nebyla jsi v tom sama. V r. 1995 jsem po 15 letech odešla z Oděvů, kde jsem byla v obchodním oddělení. Když jsem hledala práci, tak už jsem buď byla stará, nebo navyklá na komunistické móresy. V KSČ jsem nikdy nebyla. Taky jsem docela dlouho hledala práci, tak vím jak ti bylo. Dvě děti, manžel pracoval v kultúře, peníze nic moc. Párkrát jsem ještě měnila zaměstnání a s prací jsem definitivně sekla po vážné nemoci v r. 2010. Takovou úlevu jsem nikdy předtím nepoznala. Můžu s klidným svědomím říct, že jak jsme na tom finančně teď jsme nikdy předtím nebyli.

Zpět na homepage Zpět na článek

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.