Když se po listopadu 1989 otevřely hranice na Západ, stalo se cílem našich jednodenních nákupních „nájezdů“ především Bavorsko. Cham,Weiden, Regensburg, Passau, odjezd autobusem velmi časně ráno nebo už uprostřed noci a pozdní návrat s pocitem obchodního úspěchu. Dávno již tomu, dnes už nákupy netáhnou a za památkami jezdí pouze jedinci.
Nedávno mi přišla na pracoviště do archivu pozvánka na vernisáž výstavy v Ingolstadtu. Ingolstadt, kde to vůbec je? Pracně jsem vydolovala z paměti pouze informaci o ropovodu, náhradě původního ropovodu Družba. A také, že tam sídlí automobilka Audi. Pozvánka se však týkala výstavy „Pořádek i likvidace“, výstavy, která pojednávala o úloze policie v Německu od nástupu Hitlera k moci až po celou dobu války a konala se v Bavorském vojenském muzeu. Pozvánku jsem obdržela díky několika našim dokumentům, jejichž kopie byly za mé pomoci do výstavy zařazeny.
A tak jsem si udělala – ve své dovolené a ve vlastní režii – výlet do bavorského Ingolstadtu. Pro všechny, kteří podnikají cesty autem, ale i pro ty, kteří zvolí vlak, bude návštěva města Ingolstadt stejně jako pro mě milým překvapením.
Vyjela jsem po deváté z Prahy „mnichovákem“ směrem na Plzeň a dále na Domažlice. U nás pěkně lilo. Když jsme se blížili k hranicím, vyprávěla jsem své spolucestující v kupé, mladší Němce, že mi kdysi jedna paní na zájezdu řekla: U nás škaredě, ale až přejedeme Šumavu, uvidíte, že v Bavorsku bude krásně! A skutečně, fungovalo to i tentokrát. Za hranicemi se mraky začaly trhat a najednou bylo nádherně slunečno. V Regensburgu jsem díky zpoždění stačila přeskočit opravdu v poslední chvíli do regionálního vlaku na trase Passau – Ingolstadt – Landshut. Až na to, že nefungovalo obvyklé hlášení stanic, na což ale průvodčí hned po nástupu upozornil, to byla příjemná jízda. Bezvadně čistý vlak, všude kolem svěží zeleň luk a polí, lesíky se skalními útvary, venkovské silnice vedoucí podél říček a dokonce i malých jezírek s lekníny. Opravdu vzorně udržovaný bavorský venkov.
Do Ingolstadtu jsem dorazila krátce před třetí odpoledne. Hned před nádražím jsou i autobusové zastávky. Několik linek jede přímo do centra města, jízdné je 2, 10 euro. Ubytování jsem si přes internet rezervovala ve velmi výhodně situovaném rodinném hotýlku „Zum Anker“ , odkud bylo vše takřka na dosah.
Musím říct, že tak milé město jsem nečekala. Trochu zvláštní název Ingolstadt zněl původně údajně Ingoldes stat, čili Ingoldovo město, sídlo. První zmínky o něm pocházejí již z roku 806, ale status města získalo v roce 1250. Je to po Mnichově druhé největší město Horního Bavorska, ležící na Dunaji, ve kterém se snoubí historie, tradice i moderní městský duch. Je to bývalá rezidence bavorských vévodů a sídlo někdejší Bavorské zemské univerzity, město původních středověkých hradeb, obranných valů a opevnění, současně ale i sídlo ředitelství automobilky Audi, prezentující se multifunkčním centrem Audi-Forum, v němž lze najít stálou výstavu automobilů stejnojmenné značky, ale i servisní a zákaznické prostory. Jak běžným turistům, tak i osobám na služebních cestách poskytuje Ingolstadt možnosti jednání, ale i kulturně-poznávací, odpočinkové a kulinářské příležitosti. A hlavně těch posledně jmenovaných je v Ingolstadtu jako ve správném bavorském městě plno. V době mého krátkého pobytu tam byl festival italských vín a i jinak je velké náměstí před zámkem zaplněno stánky a zahrádkami pro občerstvení všeho druhu, kde místní návštěvníci sedí a baví se dlouho do večera.
Nechci a ani moc nedokážu dopodrobna popisovat jednotlivé pamětihodnosti. Všem, kteří alespoň trochu rádi chodí pěšky, doporučuji dvouhodinový turisticky značený okruh starým městem, který začíná u Staré radnice na hlavním náměstí a postupně vás zavede k Novému zámku, v němž sídlí hlavní expozice Bavorského vojenského muzea, kolem velkolepé divadelní scény se dostanete k Dunaji, přes který přejdete po lávce a ocitnete se v parku pojmenovaném po barokním staviteli opevnění Leo von Klenze. Zde stojí zbytky opevnění, zdi a především 2 zrestaurované pevnostní věže, z nichž v jedné se nachází expozice Vojenského muzea z 1. světové války a ve druhé sbírky Policejního muzea. Po návratu do centra města strávíte zbytek pochůzky ve starých uličkách i na moderní pěší zóně, v hlavním pozdně gotickém chrámu a dalších kostelech, z nichž nejpozoruhodnější barokní Maria de Victoria vám nabídne nejen fenomenální stropní fresku Cosmase Damiana Asama, ale i nejcennější monstranci na světě od místního bavorského zlatníka, znázorňující do detailu středověkou námořní bitvu s Turky u Lepanta. Uvidíte původní věže, brány, můžete navštívit Německé historické muzeum medicíny nebo moderní Muzeum konkrétního umění.
O tom, že je vše snadno dosažitelné, svědčí i fakt, že jsem se bezstarostně procházela a poznávala, co se dalo, a v závěru procházky městem si poseděla v samoobslužné restauraci v 5. patře obchodního domu Galeria na pěší zóně. Pohybovala jsem se od rána beze spěchu, s vědomím, že vernisáž je od 16 hodin, takže si po obědě klidně zajdu do hotelu, převleču se do společenského a odeberu se do Nového zámku, prostoru Vojenského muzea. A pak jsem se při vídeňské kávě pod střechou obchodního domu zcela náhodně podívala na pozvánku a zjistila jsem, že vernisáž není v 16, nýbrž už ve 14 hodin. Docela závažná nepozornost. Do zahájení mi zbývalo 7 minut. Do té doby jsem se stačila „skulit“ po eskalátoru z 5. patra, prolétnout částí pěší zóny, přeběhnout náměstíčko před zámkem, vstupní branou vrazit do zámku a vyšplhat do 2. patra do slavnostního sálu. A o společenském oděvu, který jsem s sebou vezla, jsem si mohla nechat jen zdát. Nakonec to nebylo zase tak moc důležité.
Rozhodnete-li se tedy jet do Ingolstadtu, stačí vám na to dvoudenní cesta s jedním přespáním. Hotel Zum Anker mi poskytl podle internetu nejlevnější ubytování za 58 euro. Zpáteční spoj je také velmi výhodný. Vlak z Ingolstadtu do Regensburgu odjíždí v 9 ráno nebo v 17 hod. Celkem trvá cesta vlakem do Prahy asi 5, 5 hod. Ale vy všichni jezdíte autem! Zkuste ten výlet, nebudete litovat.
