Tak nám to nějak všechno uteklo. A protože já jsem holka, která si dost pamatuje, narozeniny a svátky v rodině, u přátel, dokonce i dětí našich přátel, vím, kdo se kdy narodil a podobně. Ale jsou i pro mě významná data, jako byl první polibek a jiné příjemné věci, na které se nedá prostě zapomenout. Právě jsem si uvědomila, že za pár dní máme s mým mužem výročí seznámení, už to bude 50 let, co jsme se poprvé potkali.
To se psal rok 1965, chodila jsem tenkrát na dvanáctiletku, o prázdninách se dělaly různé brigády, ten rok jsem nosila noviny v centru Plzně, kde jsem i bydlela. Procházet staré pavlačové domy byl pro mě docela zážitek, takže jsem měla práci spojenou i s jakousi zábavou. A mělo to jednu výhodu, v tomto příběhu zásadní. Noviny se roznášely i v sobotu, ale v pondělí bylo volno. U babičky na vsi byla ten týden pouť, a taky taneční zábava.
Babiččin domeček stál hned naproti hostinci, přes malou náves, tak jsem mohla pozorovat dění kolem hospody. A pak jsem ho zahlédla, vysoký, štíhlý, zřejmě sportovec, kalhoty tesilky a tenkrát módní tvídové sako, prostě frajer. Tenkrát ještě bývaly pouťové taneční zábavy v neděli, a to se mi právě hodilo, když jsem měla v pondělí volno. Tak jsem se rozhodla, že se tam půjdu taky podívat, Navíc jsem zjistila, že u babiččiných sousedů je na návštěvě spolužačka ze školy, tak jsme se domluvily, že půjdeme spolu. A šlo se. Nová tmavožlutá halenka a hnědá plisovaná sukně mi měly být zárukou příjemně stráveného večera. A pak se to stalo.
O tanečníky jsem neměla nouzi, ale najednou přede mnou stál ten, co jsem si ho vyhlídla již před zábavou, a jeho "smím prosit" mi snad zní v uších dodnes.Tak jsme spolu protancovali večer a ještě před půlnocí mě šel vyprovodit, jenže to už mi běžela v ústrety babička, která měla starost o svou vnučku. Zlatá babička, teprve dnes dokážu zcela pochopit její obavy o mě, když sama jsem babičkou.
Protože já jsem v té době byla nešťastně zamilovaná do někoho jiného, další věci se nekonaly. Postupem času jsem na tohoto kluka často vzpomněla, ale neměla jsem na něho žádné spojení. Ale osud nás vede cestami, které má pro nás přichystané. Za rok a čtvrt mi ho opět poslal do cesty, a tentokrát už jsem si ho nenechala utéct. A za rok jsme se brali, museli jsme, ale to už je zase trochu jiný příběh, o kterém jsem už psala.
Máme dvě děti, dceru a syna, čtyři vnuky, a jestli vše dobře dopadne dle očekávání, staneme se za půl roku praprarodiči. Naše letní seznámení před 50 lety nebylo zbytečné a přineslo své přirozené plody, a ani naše manželství po "italsku" na tom nic nemění.
Přeji všem krásné léto!
