Jeho romány, povídky a eseje jsou pro obyčejné čtenáře často příliš složité, lahůdku však znamenají pro germanisty, z nichž mnozí označují Thomase Manna za jednoho z největších německých spisovatelů. Tento mistr ironie a nositel Nobelovy ceny, od jehož úmrtí uplyne 12. srpna 60 let, pronikl až na dno duše člověka i celého německého národa, který v jednom ze svých vrcholných děl Doktor Faustus podrobil nelítostné kritice.
Mannův osud nebyl jednoduchý, značnou část života byl přes slušné materiální zajištění vyhnancem uprostřed vlastního národa. Kritizoval neduhy měšťácké společnosti, sám bojoval se skrývanou homosexualitou. Rozporuplné reakce vzbudil již svým prvním románem Buddenbrookovi aneb Úpadek jedné rodiny (1901). Za rozsáhlou ságu, kterou nastavil zrcadlo maloměšťanské vrstvě přelomu 19. a 20. století, ale nakonec v roce 1929 obdržel Nobelovu cenu.
Mimořádným Mannovým dílem je i román Kouzelný vrch, k němuž ho inspirovaly návštěvy ve švýcarském plicním sanatoriu, kde se léčila jeho manželka Katia. S ní měl tři dcery a tři syny, všichni se více méně věnovali literatuře. Nejvíce prosluli filozof a historik Golo a Klaus, který perem i zbraní bojoval proti fašismu. „Nacisté, jak to vypadá, nikdy neexistovali, všichni teď objevují svou minulost demokratů a pokud možno nějakou neárijskou babičku,“ napsal po válce otci Klaus, jenž, stejně jako později jeho bratr Michael, spáchal sebevraždu.
Thomas Mann byl zastáncem německého císařství a uvítal začátek první světové války. Ve 20. letech se však rozhodně postavil na stranu demokracie. Po nástupu nacistů musel emigrovat do USA a do své vlasti, za jejíž úpadek za Hitlerovy diktatury se nesmírně styděl, se nevrátil ani po válce. Od roku 1952 žil ve Švýcarsku, kde také v roce 1955 zemřel.
