Ty kluku malej
 dětství mé,
 teskně mi je v myšlenkách.
To už tak člověku bejvá,
 když potichu a po špičkách
 vkrádá se do času,
 kdy věřil tomu,
 co se v kině hrálo.
Měl jsi tam svou židli,
 v první řadě, abys viděl hodně
 a ne málo. 
 Ta židle vrzla, jak ses kroutil
 celej elektrickej
 z toho napětí, jestli Vinnetou
 proti bandě Rollinse
 bude dobrým hráčem.
 Ale Vinnetoua zastřelili
 a tys šel domů
 s pláčem.
A teď jsi velkej
 a pláčeš zas,
 protože tu židli
 už vzal si ďas,
 a nápis Kino, 
 z železa vytepanej,
 sežrala zeď i s hmoždinkami.
Tak už to chodí pod hvězdami,
 že i domy chřadnou opuštěny
 jak sirotci vlkům napospas,
 omítky jim nemládnou
 a do jejich oken tříská
 hulvát čas.
Ale obrazy v mé hlavě neblednou.
Tam za dveřmi bez klíče
 páni kluci bez míče
 škváru hřiště vyměnili
 za prach horké prérie. 
 A dívky s copy spletenými
 a s koleny odřenými
 k sobě se tiskly 
 po dvou do něžné série
 a švitořily jak vlaštověnky v pozdním létě
 než odletí navždy.
V zakouřeným kinosále
 - div se dnešní světe -
 před pomačkaným plátnem
 pět korun tehdy směnili jsme 
 za devadesát minut 
 kolorovaný pravdy.
Ty kluku malej
 dětství mé,
 kde všude tě člověk nehledá!
 Teskně mi je v myšlenkách,
 když reflektory zhasnou
 a na plátno prach usedá.
(Hommage a Josef Kainar)
 
		 
                         
                         
                         
                         
                         
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								