První pražský Šibeniční vrch byl jen malý pahorek nedaleko dnešní křižovatky Bulhar. Popravy oběšením se totiž nekonaly uvnitř městských hradeb, protože bylo zvykem nechat odsouzence na šibenici tak dlouho, dokud se o něj nepostarali ptáci. Preventivně výchovný efekt byl velký, zápach ovšem také, a proto šibenice stály vně hradeb. Ovšem ne moc daleko, protože hrdelní exekuce patřila k nejoblíbenějším položkám kulturního života tehdejším měšťanů. Uvnitř hradeb se – až na vzácné výjimky – odehrávaly pouze popravy stětím, které byly jaksi hygieničtější.
Šibeniční vrch na Žižkově
Na starých kresbách Prahy je proto poblíž dnešního Bulhara (přibližně v místech křížení ulic Italské a Husitské) vidět malý kopec a na něm bytelnou šibenici. První zmínky o něm jsou velmi staré, pocházejí už z 11. století a zdejší popraviště zmiňuje i Kosmas ve své kronice. Někteří historikové soudí, že pahorek nezmizel v městské zástavbě, ale nachází se jako malá vyvýšenina mezi bloky obytných domů, které má na topografické mapě kótu 236.
Je velmi pravděpodobné, že slavná poprava husitského hejtmana Jana Roháče z Dubé 9. září 1437 se neodehrála na Staroměstském náměstí, ale právě na Šibeničním vrchu.
Jenže v 19. století město rychle rostlo a svérázný výchovný prostředek začal trochu vadit. Roku 1817 šibenice poprvé změnila místo a podle nepotvrzených pověstí našla nové na Parukářce. Právě od toho je prý odvozen oficiální název kopce Vrch sv. Kříže, protože vedle ní tu měl být vztyčen také velký dřevěný kříž. Historické doklady pro umístění popraviště v této lokalitě sice nejsou, kříž tu ale opravdu stál.
Poslední veřejná poprava
Šibenice se pak východním směrem stěhovala ještě několikrát a nakonec našla útočiště na Židovských pecích – návrší nad dnešním nákladovým nádražím. Jméno "Šibeniční vrch" se proto často vyskytuje i v souvislosti s touto lokalitou.
Poslední poprava se tam konala roku 1866, kdy tu oběsili jakéhosi sklepníka Václava Fialu za vraždu milenky. Akce měla úspěch srovnatelný s dnešními rockovými koncerty: na poslední chvíle lotra se přišlo podívat 30 tisíc Pražanů a nechyběla při tom ani možnost občerstvení. Katovskou práci tehdy vykonal čalouník Jan Pipperger, který prý byl osobním přítelem delikventa. Údajně velmi citlivý člověk: po každé popravě se nervově zhroutil a museli ho několik dní ošetřovat.
Občas se uvádí, že Fialova exekuce představovala vůbec poslední veřejnou popravu v Praze, ale není to pravda. Této pochybné cti se dostalo až státnímu ministru pro Čechy a Moravu Karlu Hermannu Frankovi 22. května 1946 za přítomnosti pěti tisíc platících diváků. Tento poněkud barbarský akt se však neodehrál na Žižkově, ale na Pankráci.
Jan A. Novák
