Jak jsem si zazpívala v Betlémské kapli

Tytam jsou časy, kdy jsme se sestrou chodily do dětského pěveckého sboru, který i veřejně vystupoval na koncertech, kdy jsem se spolužačkou dvojhlasně zpívala v někdejší žákovské Soutěži tvořivosti mládeže, kdy mě učitel při hodinách hudební výchovy nechával předzpěvovat celé třídě, což jsem v začínající pubertě zatraceně nesnášela.

Po marných pokusech udělat ze mě sopranistku a naopak při mé snaze zpívat hlasem oblíbené Yvonne Přenosilové se kdysi zpěvný zvonivý dětský hlas pozvolna přestavěl do rozkolísaného přiškrceného altu v rozsahu asi jedné oktávy. Své zanechala na hlasivkách i dlouholetá jazyková výuka. A tak nějak to s mým nelibozvučným hlasem funguje s menšími či většími odchylkami dodnes. O sólový zpěv se nikterak nepokouším.

Na Boží hod jsme se sestrou jako každoročně vyrazily do Betlémské kaple na výstavu betlémů. Tentokrát byla naše motivace silnější, neboť tam měla odpoledne vystoupit Marcelina učitelka hudby. Ano, je to tak, že má sestra je ve svém seniorském věku žákyní. V mládí se vedle klavíru naučila hrát docela dobře na varhany. Ovšem tato její aktivita skončila zákazem ředitele jejich školy. Nyní už hraje několik let zde v Praze, sice jen soukromě, ale s nemenším zájmem, v jednom poněkud netradičním kostelíku. Její učitelka je půvabná mladá žena, učitelka v hudební škole, která mi vzdáleně připomíná někdejší lomnickou učitelku z hudební školy, kterou jsem, když usedla za klavír, obdivovala jako zlatovlasou princeznu.

A tahle paní učitelka měla v Betlémské kapli vystoupení, na které jsem se vedle sestry těšila i já. Když se přiblížil začátek, stalo se, co jsem nečekala, a sice, že paní hudebnice nám kolemstojícím či sedícím rozdala texty koled a rázně, aniž by připustila nějaký odpor, prohlásila směrem ke mně: Vy budete také zpívat.

Byl to kouzelný zážitek. Když jsem se rozhlédla kolem, zpívali, jak se říká, mladí staří. Viděla jsem zpívat i děti, aniž by se dívaly do textů. Půjdem spolu do Betléma, Nesem vám noviny, Tichá noc, ale i Adeste fideles, kterou jsem si vybavila z někdejší Gottovy desky Vánoce ve zlaté Praze. Paní učitelka doprovázela buď na malé staré varhany, údajně zvané pozitiv, nebo užila i zvonkohru, což bylo zcela neobvyklé. Po nás se pak pustila do zpěvu i skupina sester Boromejek.

Byla jsem tak unesena společným vystoupením, že jsem se přestala kontrolovat, jestli mi hlas nevibruje, jestli neškrtím výšky, jestli nepletu slova a celkově nepůsobím příliš diletantsky. Takové obavy jsou totiž tím, co nás omezuje, co nám kazí možnost čas od času alespoň maličko rozkvést. Proč neudělat něco jen z radosti a pro radost, bez zbytečné řevnivosti a touhy po individuálním vyniknutí? Třeba si zazpívat, i když to nebude právě andělským hlasem....