Byla jsem tehdy začínající učitelka na venkovské škole a do cesty mi přišla veliká láska. Tím dotyčným byl student historie na filozofické fakultě Honza. Skutečnost, že žil v Praze a já v jižních Čechách, nebyla pro nás nepřekonatelnou překážkou. Ke své aprobaci jsem totiž ještě studovala dálkově hudební výchovu a zpravidla dvakrát do měsíce jezdila do Prahy do školy. O víkendech jsem pak přespávala u příbuzných a s Honzou podnikala vycházky po Praze, kterou výborně znal. Chodili jsme i za kulturou a probírali spolu mnohé, co nás zajímalo, tak jako jiní zamilovaní...
Blížily se vánoce, avšak o společném Štědrém dnu jsme ještě neuvažovali. Honza ho trávil v Praze s rodiči a já v Týně s maminkou a Zuzkou. Domluvili jsme se tedy, že se vypravím do Prahy 26. prosince. Samozřejmě jsem se moc těšila, ale... Nachlazení, kašel, horečka. Den, který měl být "náš", jsem strávila doma v posteli.
Setkání jsme o pár dní odložili. Napodruhé už vyšlo. Jen mi už po letech vypadlo z paměti, jaký jsem Honzovi dovezla dárek. Vzpomínám však, jak po velkém "přivítání" mi najednou řekl: "Zavři oči, natáhni ruku a představ si, že je 26. prosince." Když jsem to udělala, připnul mi na zápěstí náramek, který mi sám vybral - z dílků ze žlutého kovu, se zelenými skleněnými kamínky a drobnými perličkami.
Nějaký čas jsem náramek nosila, ale.... Jsou lásky, které nejsou nekonečné, i když se tak v některých chvílích tváří. A platí známé rčení, že "voda v dálce nemůže uhasit oheň nablízku". Byla jsem to já, kdo tehdy zradil... Zatímco "voda" kamsi uplynula, můj "oheň" v blízkosti se ani pořádně nerozhořel.
A náramek? Byl schovaný v krabičce s několika jinými šperky, k nimž po letech pronikl jednoho dne bytový zloděj. Se žádnou ze zmizelých věcí jsem se už nikdy nesetkala a s přítelem Honzou také ne (třebaže jsem se před pár lety náhodně dozvěděla, kde pracuje). Snad to tak mělo být.
P. S. Brož na fotografii nemá s náramkem nic společného, je jen ze stejné doby a stylově trochu připomíná mnohem menší dílky, z nichž byl složen můj náramek.
