Důkazy o tom, že umělé vlasy nosili už staří Egypťané, nalezli archeologové nejen v podobně nákresů a jejich zbytků v hrobkách, ale objevili také asi tři a půl tisíce starou dílnu na výrobu paruk. Byla odhalena při vykopávkách v oblasti Luxoru.
„Dávný řemeslník měl v plátěném obalu uschované alabastrové nádobky s chomáči pravých vlasů, kadeřemi navlečenými na nitích a síťkou z nití, která sloužila jako kostra pro vázání paruky,“ vysvětluje historik Vladislav Vondruška, autor knihy Intimní historie. Archeologové objevili i dřevěný model lidský hlavy, na kterém staří Egypťané paruky vázali.
Existují i malby naznačující, že paruky běžně nosili vlivní muži v Mezopotámii. Naopak umělým vlasům nepřála doba rozkvětu starého Řecka, ve kterém bylo v módě vše přírodní. Staří Řekové se o své vlasy velmi pečlivě starali, takže paruky byly v té době poněkud pozapomenuty.
Později si občas nějaká marnivá majetná žena, která se potýkala s nekvalitními vlasy, nechala udělat příčesek, ale v podstatě paruky čekaly na své nejslavnější období a to skutečně přišlo.
Traduje se, že francouzský král Ludvík XIII měl od mládí mizerné vlasy. Vypadávaly mu, byly řídké. Tehdy se takové situace ovšem neřešily jako nyní tím, že si muži hlavy oholí a je to považováno za sportovní, mužné, ba přímo sexy. Tehdy to bylo špatné, protože husté vlasy byly považovány za symbol mužnosti. A tak Ludvík začal svůj nedostatek skrývat pod vlasy umělé. Nechával si vyrobit paruky. A když něco udělal král, začali to dělat i lidé v jeho blízkosti. Husté paruky pro muže se postupně staly u francouzského dvora běžnou součástí každého muže, mnozí bez nich časem na veřejnost vůbec nevycházeli. Další král, Ludvík XIV tuto módu dovedl na absolutní vrchol. Muži nosili na hlavách tak obrovské nakadeřené paruky, že se v podstatě nelišili od žen. V roce 1673 byla paruka dokonce popsána jako závazná součást dvorského oděvu. Jinými slovy, bez paruky se v blízkosti krále vůbec nebylo možné objevit. Bylo to stejné, jako by se nyní někdo vypravil do parlamentu v pyžamu.
Mužské barokní paruce se říká alonžová a je to typ, který je dlouhý až pod ramena. Byly zhotovovány ze zvířecí srsti nebo z pravých vlasů. Prodávání vlasů tehdy byl poměrně výnosný způsob, jakým si chudí lidé přivydělávali. Později se tyto paruky začaly ještě silně pudrovat. Okolo roku 1730 přišly do módy paruky kratší, ovšem stále silně napudrované, aby byly co nejsvětlejší.
A pak čím dál rychleji vycházely z módy. Už se zdálo, že se jejich sláva nikdy nevrátí, ale pak přišla šedesátá léta dvacátého století. Ženy začaly nosit vysoké drdoly, často je tvořily za pomoci příčesků. A vše vyvrcholilo módou paruk. Nosily je i ženy mladé, které měly vlastní hezké husté vlasy. Móda si prostě žádala mít na hlavě co nejvíce kudrlin nebo co největší, nejpevnější drdol. K tomu minišaty, lakované botky.
Od té doby se paruky vyrábějí především pro divadla, pro filmaře, ale zároveň mají stále jednu důležitou úlohu. Pro ženy, které přišly o vlasy například z důvodu onkologického onemocnění, často bývají velmi dobrými kamarádkami, které pomáhají překonat těžké přechodné období. Nemálo žen dobře ví, že právě ztráta vlasů mnohdy pořádně nabourá sebevědomí a psychiku. A to při léčení těžkých nemocí není dobré.
Proto není vhodné pohlížet na paruky jako na nevkusný památníček dob dávno minulých. Nezaslouží si to. Ostatně, mnohé z těch, které se nyní dají sehnat, jsou od skutečných vlasů k nerozeznání a jde v podstatě o umělecký výrobek.
A kdo ví, třeba se zase jednou někdy dostanou do módy a mámy zase budou dcerám říkat: Neblázni, proč nosíš paruku, když máš svoje vlasy?
