Staří lidé bývali vážení, mladí se k nim chovali s úctou. Rodiny nedávaly babičky a dědečky do domovů pro seniory, staraly se o ně až do jejich konce. Dnes si mladí lidé myslí, že svět patří jen jim. Tak právě tato všeobecně rozšířená tvrzení jsou ukázkou typického zkreslování minulosti.
Být starý bývalo dříve o hodně těžší než nyní. Pokud člověk nepatřil mezi privilegované bohaté vrstvy, buďto se věku, kterému nyní říkáme stáří, vůbec nedožil nebo ho proživořil na okraji společnosti, v lepším případě byl rodinou vystrčen do malého příbytku nazývaného vejminek.
„Právě vejminky byly důkazem toho, že vztahy mezi generacemi nebyly láskyplné. Staří lidé si od mladých sjednávali slušné chování a jakousi úctu tím, že si přesně stanovovali, za jakých podmínek jim předají majetek. Existují záznamy, jak si staří lidé vymiňovali, že přenechají majetek dětem a ony jim musí zajistit vejminek plus ročně tolik a tolik obilí, brambory či jiných surovin. Nebylo výjimkou, že se pak mezi sebou generace soudily, protože mladí toto neplnili,“ uvedla socioložka Jiřina Šiklová.
Podobně jako ona mluví řada historiků, psychologů, sociologů. „Historické prameny rozhodně nepotvrzují, že by se dříve mladí lidé ke starým chovali nějak lépe než nyní. Stačí se podívat na antické hry, na historické romány. Velmi často je v nich vyobrazena neúcta ke starší generaci,“ říká socioložka Lucie Vidovičová.
Přesto je idealizování si minulosti velmi oblíbeným sportem. A velmi často i důvodem k hádkám v rodinách a ve společnosti, protože vždy se najde někdo, kdo dá najevo nesouhlas s tvrzením, že dříve bylo něco lepší. Tento rozhovor nedávno proběhl mezi partou přátel ve věku mezi padesáti a sedmdesáti lety, kteří se o víkendech scházejí v jedné hospůdce na Valašsku.
„Dneska nic nezmůžete, když nemáte peníze. To dříve nebylo.“
„Jak to myslíš?“
„No dnes, když chcete místo v domově pro seniory, tak máte šanci dostat ho jen v těch soukromých, kde se hodně platí. To dříve nebylo.“
„Dříve se přece za kde co dávaly úplatky, neříkej, že jsi zapomněl. A navíc nebylo tolik zájemců o místa v domovech seniorů, protože se lidé prostě nedožívali tak vysokého věku. Moje babička zemřela v pětašedesáti, děda v sedmasedmdesáti a to mi připadali ukrutně staří. Jenže moje máma má devadesát, trpí všemožnými nemocemi, ale stále je tu. A mimochodem, děda mi vyprávěl, kolik bývalo za první republiky starých lidí, kteří žebrali na ulicích.“
„Nemůžeš přece popřít, že dnes peníze hrajou v životě lidí větší roli než dříve.“
„A ty nemůžeš popřít, že dříve se více uplácelo. Jen si vzpomeň jak jsi rozdával obálky, když jsi chtěl devizový příslib do Jugoslávie.“
„Jo, ale dneska si nemůžu dovolenou u moře dovolit.“
„Protože cpeš peníze dětem a zbytek projíš. Dnes si normální člověk ušetří na dovolenou každý rok.“
Skončilo to hádkou, kdy si lidé vzájemně začali vyčítat, kdo byl v komunistické straně, kdo kdy někoho uplatil, kdo je pokrytec a kdo ne.
Faktem je, že idealizování si minulosti a tvrzení, že dříve bylo to či ono lepší, se u lidí vyššího věku vyskytuje velmi často. Nedávno byla na toto téma rozpoutána veřejná diskuse poté, co byly publikovány výsledky průzkumu společnosti NMS Market Research pro společnost Post Bellum. Vyšlo z něj najevo, že revoluci z listopadu 1989 hodnotí kladně jen třicet šest procent lidí starších čtyřiceti let. Čím jsou lidé starší a méně vzdělaní, tím méně pozitivně dobu následující po revoluci vnímají. Zadavatelé výzkumu projevili překvapení, protože právě u lidí vyššího věku očekávali, že budou k době před listopadem 1989 více kritičtí, protože mnozí z nich byli svědky znárodňování, prezekucí za projevy nesouhlasu s komunismem a sovětskou okupací i doby normalizace, kdy mnozí lidé museli kvůli politickým názorům odejít na horší pracovní pozice. Přesto spousta lidí říká: Bylo lépe.
„Zdá se mi, že nemalá část populace má tendenci mávnout nad vším rukou, jako by rezignovala, snadněji se nechává manipulovat tvrzeními, že všechno je ztraceno, není naděje, že bude líp, že všichni lžou a kradou. Tito lidé častěji řeknou, že demokracie zklamala, nesplnila sny o bohatství a že za socialismu bylo líp,“ uvedl Mikuláš Kroupa, ředitel společnosti Post Bellum a zakladatel Paměti národa, která shromažďuje výpovědí pamětníků různých historických událostí.
Někdy jsou řeči, že všechno bylo lepší úsměvné. Někdy naopak varovné. Každopádně by si každý, kdo jimi chce přesvědčovat ostatní, měl předem shromáždit důkazy, dostatek informací, statistické údaje, kterými svá tvrzení může podložit. Pokud to udělá, velmi často totiž sám zjistí, že v mnoha směrech líp nebylo a platí to, ať se bavíme o historii dávné či nedávné, o poměrech ve společnosti nebo o vztazích mezi jednotlivci.
