Jestli je pravda, že kníže Oldřich skutečně potkal sličnou pradlenku Boženku u studánky na Peruci, tak vězte, že právě o tuto studánku a prastarý Oldřichův dub nedaleko od ní při mém výletu šlo. Obejít městys Peruc nedaleko Loun nestojí mnoho času, takže se hodí přidat ještě jeden turistický cíl.
Z Peruce vede naučná stezka do Stradonic. Na náhorní planině nad vsí se v pozdní době halštatské nacházelo opevněné hradiště, z něhož do dnešní doby zůstal viditelný val dlouhý 520 m. Ačkoliv se jedná o nadmořskou výšku jen 290 m, nabízí se odtud výborný výhled na střední Poohří, České středohoří i Krušné hory. Myšlenka, postavit na tomto místě rozhlednu, se zrodila v hlavě Hany Dvořákové, jedné z aktivistek stradonického Klubu žen. O tom, že nezůstalo jen u myšlenky, se můžete snadno přesvědčit při návštěvě půvabné rozhledničky Stradonka. Dřevěná, 6 m vysoká vyhlídková věž byla slavnostně otevřena 18. 7. 2009. O něco později k ní přibyly ještě sluneční hodiny.
No a v hlavě mé se vylíhla myšlenka přidat si tento výlet z Peruce přes rozhlednu Stradonka a Evaň k autobusu do Poplz do projektu Do stovky. Ten bude brzy končit, já nějak nestíhám a najednou je tu polovina listopadu. Počasí se zásadně mění ze dne na den a plánovat si výlet je opravdu těžké. V pondělí 18. listopadu sice dopoledne pršelo, ale na "Windy" pro odpoledne bylo vyznačeno sluníčko. A přišlo náhlé rozhodnutí vyrazit. Sice mi vnitřní hlas našeptával, že je to hloupost, brzy se stmívá a trasu nemohu stihnout do tmy projít, ale byla jsem jako umanutá.
Na cestu po modré turistické značce jsem se vydala na náměstí v Peruci. Prošla jsem kolem kostela sv. Petra a Pavla, kolem zámku s galerií Emila Filly, radnice a Boženiny studánky k Oldřichovu dubu. Po chvíli cesta zmizela v lese, resp. Přírodní památce V Hlubokém. Podle tabule tam roste spousta zajímavých rostlin, ne však teď v listopadu. Proto spěchám dál až Na krásnou vyhlídku. Sluníčko se snaží, ale já se nezdržuji, stejně je vyhlídka dosti zarostlá a mě přece čeká rozhledna. Pádím jako o závod a brzy jsem dorazila do Chrastína. Chrastín je bod, který se mi stal osudným. Stojí tam totiž rozcestník, který mě dočista zmátl. Věděla jsem, že musím z modré značky přestoupit na žlutou, po ní dojít k rozhledně, stejnou cestou se vrátit a pokračovat dál po modré. Ale tady stálo Stradonice, odbočka k rozhledně. Až do Stradonic jsem rozhodně nechtěla, ale připadlo mi, že tedy musím jít ještě kousek tudy. Že jsem se pořádně spletla, mi došlo, když odbočka k rozhledně nepřicházela a naopak já jsem dorazila až do Stradonic. Pochopila jsem, že jsem obešla celý kopec.
Čas neúprosně běžel a já jsem měla před sebou stoupání nahoru. Byla jsem tak upocená, že jsem ani nestihla Stradonice vyfotit, musíte mi věřit, že jsem tam vážně byla. Když jsem se ocitla nahoře, viděla jsem přes keře právě zapadající slunce. K rozhledně to byl ještě pěkný kousek a než jsem tam doběhla, slunce dalo dnu vale a odebralo se do hajan. Za chvíli bude tma, co teď? Nevěřícně jsem zírala na rozcestník, kde stálo takové to ve dne vtipné Hradec Králové, Praha apod. Teď jsem sakrovala a zůstala úplně bezradná s navíc ještě vybitým telefonem.
Moje předtucha se naplnila. Tma na krku a já u rozhledny, kam nevede žádná silnice. Rozhodla jsem se nevracet, ale pokračovat podle plánu po žluté, která se musí spojit s tou modrou, po které jsem původně šla. Žluté značky v potemnělém lese ještě byly vidět, ale s modrými to už bylo horší. Byla jsem ráda, když mě vyvedly z lesa a dál pokračovaly podle lesa. I tak už byla skoro tma. Běžela jsem blátivou cestou, louže nelouže, hnána vidinou silnice. Bylo mi jasné, že autobus v žádném případě nestihnu, protože trasu jsem si oklikou přes Stradonice protáhla o 3 km. Mohla jsem se jen spoléhat na manžela, se kterým jsem se domluvila, že kdybych autobus nestihla, tak pro mě přijede. Najde mě někde ve tmě na silnici? K silnici jsem se dostala za naprosté tmy. Naštěstí jsem měla s sebou reflexní pásky. Těmi jsem se přizdobila a vydala se vstříc vzdálenému domovu.
Putování má šťastný konec, protože jedno z aut na mě už zdálky zablikalo a bylo to naše zlaté autíčko se zlatým řidičem. Věřte mi, že zůstat potmě v lese se mi opravdu, ale opravdu nechtělo a slibuji, že takovéto nerozvážnosti se už nikdy nedopustím. Nebo se o to aspoň pokusím ... :) V každém případě se jedná o pěkný výlet, který si určitě za vhodnějšího počasí zopakuji. Jde někdo se mnou?
