Jenže, když přijde na plánování, jak vlastně budou probíhat a kdo je kde a s kým bude trávit, slovo musíme vypouštíme z úst častěji, než je zdrávo.
Šestasedmdesátiletý Libor trávil loňské vánoční svátky na chalupě u svého kamaráda. Libor je vdovec, jeho kamarád je řadu let rozvedený. Oběma bylo v Beskydech skvěle. Nakoupili si dobré jídlo a pití, chodili po horách, dívali se na televizi. „Oba jsme byli na Štědrý den v teplácích, seděli jsme na terase, pili slivovičku a dokonce jsme si opekli buřty. Byl to moc pěkný večer,“ říká Libor a letos plánuje Vánoce prožít stejně.
Ovšem v jeho rodině to vyvolává poprask.
„To přece nemůžeš tati. Přece nemůžeš být na Vánoce s nějakým cizím chlapíkem. My jsme tvá rodina. My tě k nám přivezeme,“ říká jeho dcera, která žije v Praze, zatímco Libor na Ostravsku.
„Brácho, to se nechodí, abys nejel k dětem. To přece o Vánocích musíš,“ říká mu jeho sestra.
„Ale mně se nechce trmácet se do Prahy a tam se s nimi tísnit tři dny v malém bytě. Vždycky dceru a její rodinu rád uvidím, ale nechápu, proč bych tam povinně musel jet na Vánoce, když je tam vždycky strašný chaos, zmatek a nakonec se ještě dcera a manželem vždy pohádá,“ říká Libor.
Zvyk, že rodina má být o Vánocích spolu, je pěkný a mnozí lidé se ho snaží dodržovat. Jenže někteří ho dodržují takzvaně za každou cenu. Neptají se svých rodinných příslušníků na jejich přání a představy, ale používají výraz: tak to musí být. V mnoha rodinách připomíná vánoční sdružování se přesně připravenou vojensky organizovanou akci.
„Čtyřiadvacátého prosince jdeme na čtyři hodiny k jedné babičce, tam dostáváme kapra a salát a rozdáme si dárky. Je sama, takže k ní musíme. Posedíme do šesti a pak jedeme k druhé babičce ze strany manžela. Ta žije s přítelem a je u nich i jeho syn a jeho přítelkyně. Tam si vždycky musíme dát řízek a další salát, protože babička by byla naštvaná, kdybychom si ten její nedali. Vracíme se domů kolem desáté večer a pak si teprve děláme svůj Štědrý den, kdy už nejíme, ale předáváme si dárky. Je to v podstatě honička a to hned další den jedeme padesát kilometrů na návštěvu k tátovi mého muže, který žije sám. Tam jsme celý den a pak se vracíme, takže jediný volný den je pro nás druhý svátek vánoční. A to jsme tak unavení a přejedení, že ho celý obvykle prospíme,“ říká dvaačtyřicetiletá Marcela z Prahy.
Podobně složité jsou Vánoce v mnoha rodinách. Ovšem říct na rovinu, že jde o často o zbytečné stresování, si může dovolit málokdo. Pak totiž často zazní: „To snad nemyslíš vážně, že letos nepřijdeš na Vánoce k nám?“
Často si tento stres lidé vytváří sami, někdy se stávají nechtěně jeho obětí. Pořádný tlak mnohdy dovedou vytvořit zejména ženy.
