V posledních dnech odstartovala řada výzev a iniciativ, jak ulehčit současnou těžkou situaci lidem vyššího věku. Jednu takovou rozjel herec Jiří Mádl. „Každý máme babičku nebo dědu nebo známe někoho, kdo už není nejmladší. Je jedno, jestli je to příbuzný nebo soused, který žije u nás v domě nebo na ulici a známe ho jen letmo od vidění. Teď máme možnost mu pomoci,“ říká. Kampaň jede několik dnů a herec přiznává, že ho poněkud udivilo, že zatím o nabídky pomoci není zájem. Podobně mluví i další lidé, kteří se snaží být seniorům něco platní.
„Napsala jsem na dveře vzkaz jedné paní z vedlejšího domu, která pravidelně venčí pejska. Vím, že žije sama, že je nemocná. Je jí určitě přes sedmdesát. Napsala jsem jí, ať mi zavolá nebo prostě pod dveře strčí vzkaz, co by potřebovala. Chodím vedle jejího bytu denně, mám v tom domě tetu, které také pomáhám. Jenže se neozvala. Dál chodí ven se psem. Dnes jsem ji viděla, jak kráčí do obchodu pro potraviny bez roušky,“ vypráví dvaadvacetiletá studentka Klára. A pokračuje: „Podobně se chová i moje teta. Říká, že bude dál do obchodu chodit sama. Je vážně nemocná, přesto bere epidemii na lehkou váhu. Nechápu to, proč nechtějí přijmout pomoc, proč si nenechají poradit, že rouška je důležitá,“ říká.
Poslední dny ukázaly, že lidé jsou schopni se semknout, pomáhat si. Vzedmula se obrovská vlna solidarity se starými lidmi, kteří jsou pandemií ohroženi nejvíce. Mnoho mladých lidí vymýšlí, jak pomoci, jak docílit toho, aby senioři nemuseli vycházet ven. Skutečnost je taková, že mnoho starších lidí takovou pomoc zatím odmítá. Opět se projevuje to, o čem se v souvislosti se seniory často mluví: Jsou hrdí, zvyklí vše zvládat sami. Mnozí navíc nemají dostatek potřebných informací. Někteří o ně ani nestojí.
„Mnozí senioři nejsou zvyklí žádat o pomoc. Snaží se být nezávislí, nebýt na obtíž. Takto se chovají především ti, kteří jsou zvyklí být sami. Mnozí si ještě neuvědomují, že se současná karanténa je na začátku, nedovedou si představit, jaké to bude, pokud bude trvat dlouho,“ uvedla psycholožka Hana Mezerová, která se často zabývá problémy lidí vyššího věku.
V každém městě je nyní nějakým způsobem organizována pomoc pro věkovou kategorii, která je nejvíce ohrožena. Jde o dodávky obědů, nákupy, venčení psů, dovoz drogistického zboží, zkrátka stačí se jen zajímat. Potíž je v tom, že mnozí staří lidé nemají internet, tudíž nepřijímají informace ze sociálních sítí.
„Teď se ukazuje rozdíl mezi seniory, kteří mají počítač jako běžnou součást života a těmi, kteří moderní technologie odmítají,“ říká Anna Novotná, která pracuje jako dobrovolnice. „Nosím nákup jedné paní, která se ohlásila přes Facebook na výzvu pomoci seniorům. Je jí osmdesát pět, žije sama, ale díky tomu, že to umí s internetem, je ve spojení se svou rodinou, která je v cizině, se mnou a mou kolegyní, s jednou paní z farní charity, která pomoc seniorům organizuje. Paní si klidně napíše, co jí máme koupit a my jí to dovezeme. Navíc je s námi v kontaktu, takže se necítí osamělá. Má o všem informace, probírá je s námi, často mi napíše mail, kde se na něco ptá, chce si něco ověřit. Nepanikaří, umí informace vyhodnocovat. Je úžasná a já se těším, až to všechno skončí a budeme si moct posedět společně a více se poznat. Podobnou pomoc jako děláme pro ni jsme
nabízeli dalším lidem z okolí, ale ti se tvářili, jako bychom je obtěžovali. Zejména ti, kteří nepracují s internetem, mají málo informací. Jedna paní nám do telefonu řekla, že ji to nezajímá, že se už přestala dívat i na televizi, protože se tam pořád mluví o té nemoci a není tam nic pozitivního. Nechtěla si nic nechat vysvětlit. Přesně teď vidím, jak odlišní jsou senioři počítačoví a ti nepočítačoví, jak jim říkám,“ vypráví studentka.
„Problém je i v tom, že se na nás nyní valí množství různých informací. Mnohdy jsou protichůdné, znepokojivé a u mnohých lidí vyššího věku se tak ještě prohlubují obavy, strach. Uvědomme si, že oni mnohdy mají větší strach o své blízké, o děti, o vnoučata než o sebe,“ uvedla psycholožka Laura Janáčková.
Čím dál více psychologů, lékařů, sociálních pracovníků a lidí, kteří se zajímají o život seniorů, začíná upozorňovat na to, že by lidé vyššího věku nyní měli přehodnotit své postoje. Je fajn být samostatný a snažit se krizové situace zvládat po svém. Stejně fajn však je, když si člověk nechá poradit, pomoc. Je škoda nevyužít toho, že se zvedla velká vlna solidarity a že většina lidí jasně dává najevo, že seniory nebere jako přítěž společnosti, jak se někdy říká. Naopak, snaží se udělat vše proto, aby jim pomohli. Tak není fér jejich práci odmítat, podceňovat, znevažovat.
