Pětiletý Vítek měl mít své první veřejné vystoupení ve školce. Rodinná rada rozhodla, že se koupí videokamera, aby umělecký výkon byl zaznamenán pro další generace.
Představení se konalo ve školní tělocvičně. Když si rodinka v šatně odložila obuv, babička Krásová, šarmantní ženička, zlověstně sykla. „Co to je?“ Dědeček, jenž se vůbec neorientoval v haute couture, zaskočeně sledoval úhel babiččina pohledu, který se výhrůžně zastavil na manželově ponožce.
Dědeček se bezelstně usmál a dokonce snad i šibalsky mrkl. Většinou tohle vyznání lásky u životní partnerky zabralo. Tentokrát pokus o milostnou předehru zhatil babiččin mrazivý tón. „To snad ne!“
Znělo to sice mnohoznačně, ale dědeček Krása ihned vyrozuměl, že právě pošpinil jejich rodové jméno. Na ponožce měl totiž díru, z níž čouhal jeho chlapácký palec.
Babička s gestem boha hněvu očekávala nejspíš omluvnou diplomatickou nótu, ale dědeček duchapřítomně prchal dopředu, aby zaujal dobrou kameramanskou pozici.
V té chvíli již nastoupily před natěšené publikum vyjukané děti se zaječími oušky. Spustil se povzbuzující potlesk a nastartovány byly foťáky i mobily. Ztrémovaný Vítek se té přesily polekal a zbaběle opustil své herecké kolegy. Rozběhl se za dědečkem a držel se ho jako klíště. Laskavé učitelky vybízely protagonistu k návratu na scénu stejně jako maminka a tatínek, který převzal kameru. Babička Krásová hladila vnoučkovu hlavu zaklesnutou na dědečkově hrudi, jež se dmula rozporuplnými pocity.
Opuštění herci si pro Vítka došli, ale ten se bránil zuby nehty. Jeho ručka se pevně držela dědečkovy košile. Při násilném odtržení odlétlo několik knoflíků.
V napjaté atmosféře si této dramatické situace nevšiml nikdo kromě babičky Krásové. Její estetické cítění dostalo další těžký zásah.
Vítkův tatínek sykl cosi nepublikovatelného a maminka jemně postrčila nebohé dítě mezi smečku ambiciozních předškoláků, na jejichž umělecké výkony čekaly řady rodinných příslušníků. Dědeček nevydržel psychický nátlak a s vnukem přisátým k obnažené hrudi se vydal na jeviště. Učitelky s dětmi utvořily kolem Vítka s dědečkem kruh a odehrály první dějství.
„Zajíček v té jamce sedí sám, sedí sám, ubožátko co je ti, že neumíš skákati, rychle skoč a vyskoč!“ Zatímco Vítek bystře zareagoval, deprivovaný dědeček vyskočil se značným zpožděním. Podíval se omluvně na divadelní soubor a začal se víc snažit. Zajíčci nedůvěřivě sledovali toho divného medvěda, který se k nim vecpal a všechno jim kazil.
Učitelky v dobrém úmyslu dědečkovi napovídaly, ale ten byl tak zaujat výskokem, že si nevšiml změny režie, velící vztyčit paže. Když konečně herecký elév zvedl ruce, děti již opět dle scénáře seděly na bobku.
Dědeček rozumně usoudil, že bude lepší držet se svého talentu a zbytek představení proskákal. Za tento heroický výkon se mu po právu dostalo potlesku na otevřené scéně. Babička Krásová však nesmírně trpěla, neboť každým výskokem dával národní hrdina všanc nejen svou lidskou důstojnost, ale také zbytek ponožky. O rozevláté košili bez knoflíků nemluvě. A protože vše bylo v detailech zaznamenáno roztřesenou kamerou na věčné časy, nahlédnou i budoucí generace do jednoho z tajemství rodiny Krásovy.
A možná vytuší, proč dědu a vnuka i po mnoha letech váže tiché, ale pevné chlapské spojenectví.
