Kolo je velice dobrý společník při mém rajzování ostrovem.
Od penzionu se silnice mírně svažuje, v centru vesničky jsem za minutu
a jsem vlastně hned u moře,

protože do Vrbosky zasahuje mořský záliv, který Vrbosku rozděluje a mosty ji zase spojují.

Život pulzuje na obou březích.

Nechybí hospůdky, kavárničky, obchody.

Záliv také  slouží jako dlouhé přístaviště. Jako my Češi máme většinou před domem zaparkovaný vůz, místní mají u domu zakotvený motorový člun.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                    Já ale jezdím kousíček dál a u své zátoky jsem za tři minuty.
                                                                                                          Já ale jezdím kousíček dál a u své zátoky jsem za tři minuty.

Protože při cestě zpět je to mírně do kopečka, měla bych teoreticky dojet k penzionu za šest minut. Ha, ha. I Mili říká, že dolů veze kolo jeho a na cestě domů veze kolo on. Jenže Mili cestu do kopečka zvládne za patnáct minut, já se táhnu jak mraky, jsem uřícená z toho vedra a z toho "vysokohorského" stoupání, trvá mi to s deseti přestávkami hodinu a posledních pár metrů už se o mne pokouší infarkt. Spasím se skokem do sprchy a pak poloha ležmo a další hodinu se z té procházky vzpamatovávám. A pokaždé si říkám, zítra se na to vykašlu a k moři nepojedu...ale ráno už je mi zase fajn a touha mne žene sednout na kolo a jet.
 
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								