Stále ještě mám menší externí zaměstnání a právě dnes jsem se vrátila z vesničky, kde jsem dělala pro jednu firmu výzkum trhu. Byla jsem u velmi milých lidí a při cestě zpět autobusem jsem v jedné vesničce uviděla na návsi kolotoče. Při pohledu na ně jsem si zavzpomínala na dobu, kdy jsem si v prázdninových dnech na takové podobné výzkumy s sebou brávala občas i menší vnoučátka.
Už před mnoha roky jsem jezdívala pravidelně po dvou měsících do několika okolních vesnic Drahanské vrchoviny, kde byly některé domácnosti zapojeny v T/Auditu. Domlouvala jsem si tehdy telefonem výzkum v jedné vesničce a milá už má dobrá známá paní mne pozvala k sobě na neděli, kdy je v této vesnici pouť. Vzala jsem si osmiletého vnuka a jela.
Prošli jsme spolu všechno - hřbitov, v kostelíčku jsme viděli scénku místních dětí o blahoslavené Zdislavě, byli jsme i na požehnání - nahlédli do krámků a naposledy jsme si nechali kolotoče. Vnuk běhal od jedné atrakce k druhé - ale šel jen na ty, které jsem mu dovolila...I tak jsem se o něj třásla strachy při pobytu na některém kolotoči - zvládl to a už jsme stáli u poslední atrakce. Bylo na ní příliš málo pasažérů a stále nejela. Vnuk žadonil: "Babičko, pojď na tento kolotoč se mnou, nemusíš se bát. Dívala jsem se na kolotoč, který mi připomínal vlnovku. Tuto atrakci jsem měla dokonce v mládí ráda a jezdila na ní i se svými třemi dětmi. Usoudila jsem, že bych to snad mohla zvládnout i s vnukem. Sedli jsme si vedle sebe, vnuk nás pojistil vratkým řetízkem a za chvíli se kolotoč rozjel.
Bohužel do vlnovky to mělo příliš daleko. Nejdříve se celé monstrum zvedlo, pak se začalo kývat ze strany na stranu, chvíli se to řítilo vlnami dopředu, za chvíli dozadu, za neustálého kymácení do stran. Chtěla jsem ustrašeného vnuka chránit, ale nedařilo se mi to. Nevěděla jsem co mám dělat, protože jsme padali dolů, nahoru, já v jedné ruce držela vystřelenou růži, tašku, vnukovu čepici, druhou rukou se se držela nevím čeho, nohou nějaké tyčky. V duchu jsem si říkala, že asi zahynu hrdinnou smrtí na kolotoči a doplatím tak na to, že jsem si celou akci měla lépe rozmyslet. Dvouminutový interval jízdy se mi zdál nekonečný. Kolotoč už zpomaloval - já v duchu jásala, ale on se zase rozjel jinak a ještě šílenějším tempem.
Všechno má svůj konec. A já jsem tuto jízdu přežila. Roztřesena, s ledovým potem na těle jsem vrávoravě sešla z kolotoče a pomalu kráčela s vnukem do domácnosti, kde provádím výzkum. Milá paní mě vítala, postavila přede mne zákusky a kávu. Já však musela s díky odmítnout, protože jsem měla žaludek jako na vodě. Měla jsem před sebou účet od Telecomu, na něm sčítala slabý a silný provoz - byla jsem tak roztřesena, že mě i počítačka zlobila - přepočítávala jsem snad všechno třikrát, než jsem se dopočítala správně a zapsala všechny částky.
Konečně jsem se trochu uklidnila a dívala jsem se na vnuka, jak poctivě pořádal všechny zákusky na stole. Já jsem si po chvíli dala alespoň kávu. A vitální paní se pak s námi rozloučila srdečným horáckým nářečím: "Přejeďte sem zas, až ho nás bode póť - to je zde néveseléj a take névic jidla..."
Vzala jsem chlapce za ruku, rozloučili jsme se s příjemnou paní a velmi děkovali za její dobroty a ochotu.
Vnuk mi po cestě říkal: "Babičko, to bylo dnes hezké, já zase někdy s tebou pojedu na výzkum..." Já jen pokývla hlavou a tiše se dívala na ruce - zdálo se mi, že se stále ještě hodně třesou...Když jsme míjeli s vnukem kolotoč, na kterém jsme spolu seděli, tak jsem cítila jak mne zase polévá studený pot a začíná se mi točit hlava... Utěšovala jsem se však tím, že do této vesničky pojedu zase až za dva měsíce, kdy už nebude po kolotočích ani vidu ani slechu.
PS. Na úvodní fotečce je Ruské kolo, tu pro mne "hrůzostrašnou vlnovku" ve svém archivu naštěstí nemám...
