Po svatbě žili v Praze a její příbuzní se s ní nesměli stýkat.
Od srpnové invaze to v novém domově neměla jednoduché.
O to víc se věnovala rodině a umění.
Poznala jsem ji jako vzdělanou maminku mé báječné snachy.
Se Sašou jsme navštěvovaly balet a operu, konzultovala jsem s ní ruské divadelní hry, které jsem redigovala.
Ráda diskutovala s mým bratrem, který žije od roku 1968 v Německu. K častým tématům patřila evropská kultura se svými velikány.
Nejen Saša symbolizuje v naší rodině tragičnost lidských osudů, do jejichž života nevratně zasáhly mocenské ambice.
Věřila jsem, že náš společný vnuk Mikuláš bude ušetřen děsivých zážitků, které viděl jeho táta, když jsme v devadesátých letech projížděli rozbombardovaným Karlovacem.
Věřila jsem, že humanismus není plané slovo.
Věřím, že všichni chceme žít v míru.
Můžeme pro to ještě něco udělat?