Potvrdilo se mi to, třeba když jsme si nedávno se Zdeňkem a Vláďou zaskočili juknout se na ženskou volejbalovou ligu. Dřepíme v hledišti, odborně hodnotíme hru i pohledný zadek nahrávačky v modrém dresu a je nám fajn. Pohodičku ruší akorát hlasatel, který opakovaně žádá, aby majitel automobilu s espézetkou 9B1 a tak dál přeparkoval svůj vůz, anžto blokuje hydrant. „Hele, nějakej víkendovej řidičskej umělec postavil svýho naleštěnýho mazlíčka na blbej flek,“ utrousí Zdeněk. „Já bych tomu mamlasovi napařil pořádnej flastr, aby radši vůbec nevyjížděl z garáže.“ „Tývole, a není to nakonec tvůj auťák, jaký vlastně máš číslo,“ rejpne si do něj Vlaďan, ale vyslouží si jen pohrdavý pohled. Když už hlasatel vyhrožuje, že auto bude odtaženo, Zdeněk přece jen znejistí a sahá pro doklady. Zjišťuje, že je nechal v autě v kastlíku, takže vytáčí na mobilu manželku: „Miláčku, nepamatuješ si číslo naší Škodovjenky? Cože…, tak to je pěkně v hajzlu!“ Když se za dvacet minut vrací, ponuře zamručí: „Byli tam policajti, dostal jsem flastr, že já blbec dneska vůbec vyjížděl z garáže.“
Jak říkám, paměť nás dědky nenávidí. Hraje v našem psychičnu roli totálně naštvané domovnice, které jsme právě poťapali čerstvě umyté schody. Nebo je to zvrhlá sadistická bachařka, která odmítá pouštět zabásnuté vzpomínky na vycházku na vězeňský dvůr. Sedí za krkem našich manželek a našeptává jim: „Napiš tomu svýmu srágorovi ten nákup na papírek, nebo toho polovinu zapomene.“ Pobíhá nám po mozku s lahvičkou Zmizíku a odstraňuje jména a tváře lidí, vymazává datumy výročí svateb, narozenin a svátků. Vloupává se do centra číselných údajů, zlomyslně tam přehazuje cifry, a pak si spokojeně mne kostnaté hnáty, když stojíme před bankomatem a poulíme oči při vzpomínání na PIN.
Nejhorší je, že ta potvora provádí záškodnické akce i přímo v oblasti výměny informací mezi námi starými kamarády. Tuhle zrovna mi Karel nadšeně oznamoval: „Tak si představ, včera jsem potkal toho…, no, jak bydlel v tý ulici, co vedla ke kostelu, jak si vzal tu Růženu, nebo Helenu…, ne, jmenovala se jinak, to je jedno, no víš přece, koho myslím, on se pak odstěhoval do Pardubic… ne, možná do Budějovic. Určitě si vzpomeneš, on se taky hodně kamarádil s tím tlustým, co ho pak zavřeli…, vlastně ne, tuším, že dostal jenom podmínku, byl takovej děsně ukecanej. Tak toho jsem ti úplně náhodou potkal tadyhle na tom náměstí …, no jak je tam za rohem ta škola, kam chodila naše Jaruška. On se ti tam teď prej z těch Pardubic nebo Budějovic stěhuje, máme ho někdy v červnu…, nebo možná říkal srpnu, přijít navštívit.“ Úplně živě vidím, jak se v tu chvíli Karlova paměť radovala, jak se plácala do stehen a prozpěvovala si: „Prdlačku ví stařečééék, už je z něj blbečééék…“
No dobrá, tohle nezměníme. Není úniku. Jak řekl veliký ten…, jo, Jára Cimrman se jmenoval: „Můžeme nesouhlasit, můžeme protestovat, ale to je jediný, co s tím můžeme udělat.“ Paměť nám sice benevolentně povolí vzpomínání na to, jak jsme slavně ve druhý třídě ožulili Pepíčka Vonáska a Vašíka Halaburdu o všechny kuličky, dokonce si pamatujeme, kolik z nich bylo červených, kolik zelených a kolik žlutých, ale zakáže nám vědět, kam jsem to měl dneska dopoledne jít a co jsem tam měl dělat. Navíc je ta zrádkyně taky genderově nespravedlivá. Nám chlapům bere a ženským rozdává. Chová se jako ten…, no ten Slovák, co skákal na horách přes oheň a pak ho napíchli na hák…, víte, koho myslím. Ženy bez rozdílu věku mají celoživotně k dispozici neomezenou paměťovou kapacitu, určenou k ukládání našich mužských pochybení a průserů. Naprosto nic nezapomenou. Například moje žena Zuzana mi při příležitosti stříbrné svatby uspořádala historickou přednášku, která začínala tím, jak jsem přišel pozdě na první rande a končila tím, že jsem na právě probíhající oslavu zapomněl pozvat tetu Elišku z Litvínova…, nebo z Chomutova? Ale ne, nejspíš byla z České Lípy.
