S manželem jsme si dělávali hezké klidné svátky. Když byli dcera a syn malí, samozřejmě jsem vařila, pekla, zdobila, sháněla dárky. Když se osamostatnili, bývali jsme o Štědrém večeru s manželem sami. Dali jsme si lososa, zašli na půlnoční, chodívali jsme na procházky, popíjeli svařák. Muž mi říkal, ať nešílím s vařením a pečením, že je důležité si užít klidu, času, který na sebe máme. Jako by věděl, že ho už nemáme moc. Zemřel po krátké rychlé nemoci, když mi bylo šedesát pět a já jsem se postupně začala učit, jaké to je být vdovou a zároveň odejít do penze. Těžké to bylo, ale pak jsem si řekla, že musím zbytek života prožít, ne přežít, a tak jsem si našla brigádu jako uklízečka v domově seniorů. Líbí se mi tam, jsem mezi lidmi, mám čas si s klienty i popovídat, je tam fajn kolektiv a vedení si mě váží. Ostatně, sehnat uklízečku do důchoďáku je téměř nemožné, tak proč by nebyli rádi, že mě mají, že? Dcera mi říká, že je to nedůstojné, že si nepřeje, abych uklízela. Snacha mi řekla to samé. Ale já jsem ráda, že mám nějakou korunu navíc, mohu si vyjet do lázní, na výlety, letos uvažuju i o cestě k moři.
Dcera i snacha jsou hodné, ale moc si s nimi nerozumím. Stále se honí za dokonalostí, předhánějí se a na Vánoce to vrcholí. Už od listopadu organizují, kdo kde o svátcích bude, co se bude jíst, kdo dostane jaký dárek. Trvají na tom, že se o Štědrém dnu scházíme vždy celá rodina u jedné z nich, další den jdu k té druhé na oběd a následující den všichni přijdou ke mně. Je to pro mě čím dál více únavné a loni jsem si vymínila, že Štědrý večer strávím sama a pozvala jsem všechny k sobě až následující den. Všichni byli naštvaní, pořád se ptali, co jsem na čtyřiadvacátého celý den dělala, říkali mi, ať netrucuju. Ale já jsem opravdu chtěla být sama. Zašla jsem na hřbitov, udělala jsem si pak pěknou procházku. Mám totiž ráda stará pražská zákoutí. Bydlím na sídlišti Jižní Město, tak se do centra často nedostanu. Užila jsem si tam vánoční atmosféru, prostě jsem se courala starou Prahou.
Nechápu, proč rodina nemůže přijmout, že občas chci být sama, že mi samota nevadí? Dcera i snacha neustále opakují větu: Člověk nemá být sám. Ale já nejsem osamělá, jen prostě mám ráda klid, ticho, procházky. Mám dceru i snachu ráda, miluju vnoučata, ale ta předem organizovaná zábava na Vánoce mě ubíjí. Už teď mi dcera oznámila, kdy budu u ní, kdy u syna, kdy přijdou ke mně. Možná jsem reagovala nevhodně, ale řekla jsem, že nejsem pytel brambor, který by se nechal někam převážet. Že jestli chtějí, zvu je všechny jeden den na oběd, ale jinak že chci být sama. Řekla: „Mami, to je vyloučené.“
A tak se celý listopad zase bude odehrávat v oparu nepohody, neporozumění, ublíženosti. Snacha nedávno telefonovala a ptala se, kdy k ní přijdu, abychom společně pekly. Nechci s ní společně péct. Necítím se v její kuchyni dobře, jsem zvyklá na své věci. Řekla jsem, že napeču sama, ale vlastně bych se bez cukroví docela dobře obešla. Mám cukrovku, snažím se pár kil shodit. Snacha si stěžovala synovi, že prý dělám fóry, že zase komplikuju přípravu Vánoc. Syn telefonoval, vyptával se, jestli je vše v pořádku. Oni to myslejí dobře. Problém je ve mně. Vím, že mnoho osamělých lidí by dalo nevímco za rodinu, která o ně projevuje zájem.
Jenže každý jsme jiný a já jsem v životní fázi, kdy mi dělá dobře ticho, klid, samota. Pokouším se to rodině vysvětlit. Myslím, že jediný, kdo mě chápe, je vnučka. Ta mi nedávno řekla, že ji Vánoce neskutečně lezou na nervy a že by si je přála strávit sama u moře. Uvědomila jsem si, že je to dobrý nápad. Asi si další rok to moře koupím na čas Vánoc. Chápu, že si o mě mnoho lidí pomyslí, že jsem sobecká, nevděčná. Ale mě by zajímalo, jestli podobné pocity mají i jiní lidé, jestli jim také nevadí samota. Nebo jsem divná?
(Autorka si nepřála uvést celé jméno, ale redakce ho zná... Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)
