Usedla jsem k snídani, spolu se svým zlozvykem u ní něco číst. V televizním programu mě tento titulek upoutal a začala jsem dumat.
"Tak proč vlastně píše?" uvažuji hloupě. Vzápětí omlouvám sama sebe. Nemám ještě mozek zahřátý na pracovní teplotu. Neskafíčko je ještě netknuté. Ani počítač "nepočítá" hned. Přípravné fáze ... a teprve po chvíli je ochoten ke spolupráci.
"Velký člověk," zní moje v pořadí druhá výraznější myšlenka.
"Proč velký? Vždyť ani nevíš, kolik měří."
"Takhle to nemyslím, ty huso hloupá," vedu dál svůj vnitřní schizofrenní monolog či spíše dialog.
"Prostě se nepinoží za světskou slávou, polní to trávou," odpovím si.
"Ale proč vlastně ne? Je snad věřící? Kdyby byl věřící, snad bych to začala více chápat," uvažuji dál.
"Jestli ho nezajímá ta hovniválská kulička pozemského konzumu, a ani není věřící, pak je to přinejmenším podivín," snažím se ten myšlenkový rozpor nějak uzavřít.
"Ale, vždyť spisovatelé jsou povětšinou podivíni, a přesto je, bych tak nějak usoudila, uznání nejspíš zajímá ...," oponuji si ještě. Upatlaná od medu se rozhoduji, že si ten dokument v 16,25 h na ČT 2 pustím.
Zbytečně jsem si, kvůli tomu zatracenému podtitulku, lámala hlavu. Je to /byl, ale i tak navždy zůstane/ doopravdy VELKÝ ČLOVĚK, který toho v životě hodně prožil a dokonale to zúročil, a v tomto velmi zajímavém dokumentu jedno uznání dokonce a s upřímnou radostí převzal.
Doslova jedním dechem jsem fascinovaně sledovala to, že i po válečných útrapách, kterými jako velmi mladý voják prošel, i po ústrcích, kdy byl jako autor odmítán, zatracován a zakazován, když se ty hrůzy snažil popsat, si zachoval smysl pro humor, nadhled a nakonec i pevný postoj nohama na zemi, když se po čase dostavila satisfakce v podobě slávy a uznání.
Kurt Vonnegut (11.11.1922, Indianapolis - 11.4.2007, New York) se stal známým díky knihám "Jatka č.5" (1969), "Kolíbka" (1963) a "Snídaně šampionů" (1973), v nichž dokázal mísit prvky satiry, černého humoru a science fiction.
Dodatek z Wikipedie:
Vonnegutovy zážitky z války, kterou prožil nejprve jako voják a poté jako válečný zajatec, měly zásadní vliv na jeho pozdější tvorbu. V zimě roku 1944 se během ofenzívy v Ardenách jako desátník 106. pěší divize ocitnul odříznut od zbytku jednotky, až ho 14. prosince, po několikadenním bloudění za nepřátelskou linií, zajaly jednotky Wehrmachtu a převezly do Drážďan, kde se stal svědkem ničivého bombardování města. Vonnegut byl jedním ze sedmi amerických válečných zajatců, kteří bombardování přežili v podzemním krytu místních jatek. Jatka za války sloužila jako zajatecký tábor. Administrativní budova tohoto tábora měla adresu Schlachthof Fünf (Jatka č. 5), tento název pak vězni používali pro celý tábor. „Naprostá destrukce,“ vzpomínal Vonnegut, „nesmírné krveprolití.“ Od Němců dostal za úkol nosit těla do masových hrobů. „K pohřbení tam ale bylo až příliš mnoho těl. Nacisti tam proto namísto toho poslali jednotky s plamenomety. Ostatky všech těch civilistů byly spáleny na popel.“ Tato zkušenost tvoří jádro jedné z jeho nejznámějších knih: "Jatka č. 5" a je námětem nejméně šesti dalších.
Vonneguta osvobodily jednotky Rudé armády v květnu 1945. Po návratu do Ameriky byl vyznamenán Purpurovým srdcem za „směšně zanedbatelné zranění“, jak sám řekl. V "Časotřesení" později napsal, že dostal řád za omrzliny.
***
"Buďte jemní. Nenechte se světem zatvrdit. Nedovolte bolesti, aby vás přiměla nenávidět. Nedovolte, aby vás hořkost okrádala o to sladké. A zůstaňte natolik pevní, že i kdyby s vámi zbytek světa nesouhlasil, vy stále budete věřit, že je to krásné místo.“
Kurt Vonnegut
