Blížily se mé kulaté narozeniny, a protože s mým mužem milujeme překvapení a narozeniny k tomu navíc dávají ještě větší prostor, rozhodl se můj muž, že mne při této příležitosti překvapí nezapomenutelným dárkem. Tentokrát přichystal něco skutečně neuvěřitelného.
Již dlouho jsme spolu mluvili o tom, že bychom si chtěli dopřát obměnu naší kuchyňky. Byla sice malebná a každý ji při návštěvě obdivoval, ale zasloužila by si už nový design a hlavně, nové prostornější skříňky, výměnu dřezu, prodloužení pracovní plochy…a tak dále. Vzhledem k tomu, že jsme lidé společenští, je pro nás kuchyň prostě místem, kde se nejen vaří, ale hlavně "žije".
V pátek ráno před narozeninami jsem se rozloučila s mým mužem a odjížděla směr do Prahy do práce, odkud jsem pak odpoledne rovnou měla odjíždět k hradu Trosky na víkendové soustředění pěveckého sboru. Objela jsem blok domu, když jsem zjistila, že mi nefunguje navigace, zatelefonovala jsem tedy manželovi, že se vracím zpět pro zapomenutý nabíjecí kabel. (Tehdy, před cca 10-ti lety ještě nebyly navigace v mobilu, resp. já ji neměla). Manžel byl nečekaně ochotný a kabel mi přinesl až k autu a podezřele rychle se se mnou před domem loučil.
Po náročném víkendu plného zpěvu jsem se v neděli odpoledne vracela domů a telefonovala manželovi, že budu za chvilku doma. Odemkla jsem byt a měla takový zvláštní pocit. Manžel mne zdržoval v předsíni, byl takový tajuplný a na jeho přání jsem musela zavřít oči. Dovedl mě do kuchyně a já jsem uslyšela mou oblíbenou skladbu skladatele Carla Orffa, "Carmina Burana". Manžel mi zašeptal: „otevři oči“. Zatočila se mi hlava, nechápala jsem! Stála jsem v místnosti, kterou dobře znám a přece byla úplně jiná! Přede mnou byla překrásná, zcela nová kuchyň! Podlomily se mi nohy „je přesně taková, o které jsme spolu mluvili“, říkám a prostě jsem se dojetím rozplakala. Postupně jsem objevovala každý kousek toho nového skvostu a nepřestávala se divit – nová vestavěná trouba, nový dřez, prodloužená plocha na vaření, která jde až pod okno – „to je nádhera, můžu při vaření koukat do zeleně a nový sporák…," můj údiv nebral konce.
Všechnu tu krásu doplňovala váza, kde byly nádherné růžové lilie a na okně bylinky v květináčích.
Byla to myslím jedna z nejkrásnějších chvilek v mém životě. Nechápala jsem, že by bylo možné, za dva dny něco takového stihnout. Takže poté, co jsem se vzpamatovala, následovalo neuvěřitelné vyprávění, jak se vše zařizovalo, a teprve s ním povýšil tento dárek na nejvyšší stupeň mého obdivu.
Jediným termínem pro instalaci nové kuchyně, abych to všechno netušila a aby se vše událo před mými narozeninami, byl právě tento víkend, kdy jsem měla naplánované soustředění. Aniž bych vůbec o něčem věděla, domluvil se můj muž s truhláři asi měsíc dopředu, na výrobě nové kuchyně "na míru". S pomocí svého kamaráda objednal všechny spotřebiče, které se měly měnit a navíc překrásný granitový dřez. Po konzultaci s dalšími kamarády se domluvil na instalaci nové kuchyně. Když prý všem vysvětlil, že to má být mega překvapení pro mě, všichni odložili své plány a souhlasili s daným termínem.
V to páteční ráno, kdy jsem odjížděla do Prahy, už prý před domem čekala schovaná celá parta kamarádů řemeslníků – truhláři, elektrikáři, topenáři, stěhováci… Málem bylo vše prozrazeno, protože jak jsem se vracela k domu pro náhradní kabel k navigaci, musel prý manžel rychle zavolat jednomu z kamarádů se slovy“ poštolka se vrací do hnízda“, aby tak všechny zahnal do všech křoví poblíž domu. Některé z kamarádů jsem logicky znala, takže by se těžko vysvětlovalo, proč k nám jdou všichni po ránu na návštěvu. "Jo táák", vzpomínám, "proto jsi mi navigaci přineslaž k autu a proto to tvoje rychlé loučení…". "No tys nám dala, některý kluci už byli na schodech, jiní se blížili ke vchodu, to byl úprk..."
Po mém odjezdu to prý frčelo ráz naráz – jedna parta rozbourala a snesla před dům starou kuchyň, (uvažte tu námahu – 4.patro bez výtahu!), pak vynesli novou kuchyň, aby ji smontovali, zatím co paralelně nastoupila druhá parta, která musela všechno připravit.
„No a v tomhle shonu přicházely krušné chvilky,“ vypráví manžel. „Představ si to, elektrika byla hotová a elektrikář Tomáš se opřel o linku. No a hned vyskočil skoro ke stropu a křičel - kterej chytrák zapojoval elektriku, vždyť to probíjí!“ No to víš, že to byl ON – nejdřív to ani nechtěl přiznat, byl to kraťas, no musel to opravit. No a dál - ta plynová trubka od sporáku, ta se musela vést úplně jinak, než bylo plánováno, takže další zdržení a ty nové obkladačky nad sporákem, to nám dalo zabrat. Taky přívod vody do myčky se musel dělat novej“ - „Cože, my máme myčku“? Vyskočila jsem ze židle, „to jsem si vůbec nevšimla“ - byla totiž zabudována do kuchyňského nábytku. Byla jsem tak moc šťastná.
Manžel, na kterém jsem viděla obrovské vyčerpání, vyprávěl svůj poutavý příběh tak napínavě, že jsem ho jen hltala. „Můžu ti říct, že všichni byli úžasní a obětaví, navíc všechno, co jsem objednal, jsem musel uskladnit u všech našich kamarádů, abys opravdu o ničem nevěděla! Pamatuješ, jak sis chtěla ten večer před Tvým odjezdem na soustředění ještě povídat? Koukal sem se za Tebou na ty plné skříňky nádobí a všeho co v nich je a polévalo mě horko. Věděl jsem, že od rána to bude muset svištět! Tu noc jsem nervozitou moc nespal".
„A víš, co řekl nakonec jeden z pánů truhlářů?“ „Helejte se, mladej pane, vono kdybyste jí koupil pugét tulipánů, tak by taky měla radost, no né?“ „Tak to jsme všichni lehli smíchy. Ale stálo to za to, všechno se nakonec povedlo, kluci byli výborý, já jsem tomu ani nevěřil, že to zvládneme.“
Ještě dnes, po letech, ve mně vzpomínka na tuto událost zanechává pocit velkého obdivu, dojetí a poděkování, jak všem, kdo mi tu radost připravili, ale hlavně, mému nejmilejšímu manželovi, za jeho lásku a stálá překvapování.
