„Copak to tady tak voní?“ volal už od hlavních dveří strýc Štěpán zvaný po americku „Stevan“, když v rozporu s dobrými mravy dorazil na návštěvu ke svému bratrovi, mému budoucímu otci, v onu sváteční neděli ve tři čtvrti na dvanáct.
„No, co asi by mělo vonět na Martina v poledne, zaškaredila se na švagra moje budoucí maminka, ale hned pro něj chystala talíř. Psal se rok 1944, tesáky války už byly otupené, ale bestie pořád ne a ne zdechnout a jídla bylo čím dál méně.
Doma jich ke stolu bylo 6 dospělých a z mého dosud nenarozeného hlediska to byli: rodiče, prarodiče a praprarodiče. Kdo se ulekl všech těch pra, tak vězte, že věkově to bylo asi takto: 25 - 30, 45 - 50, 65 - 70 let. Takže ani v té poslední skupině žádní prakmeti, bylo jim asi jako nám dnes. Sourozence jsem tehdy už měla tři, dvě sestry a bratra.
Já jsem, jak už jsem předeslala, nebyla zatím v těch válečných letech na světě. Byla jsem totiž ještě „na houbách“, jak mi rodiče vždy říkávali, když jsem se jako malá pořád ptala, kde jsem byla já, když se stalo to a ono, proč si nepamatuju koně Ferdu a psa Harýka.
Na houbách, no, není to půvabné vyjádření našeho nebytí? Ne třeba v nebíčku nebo nevím kde, ale na houbách. Takové rčení mohlo vzniknout jedině v Čechách, kde odnepaměti patří houbaření mezi národní sport a vášeň. V mém případě jsem ovšem pravděpodobně byla na lysohlávkách, vzhledem k celoživotnímu sklonu k nepravostem a závislostem všeho druhu.
Takže strýc byl pozván k slavnostní tabuli, ať už to bylo z důvodu dobroty srdce nebo čistě jen proto, že by ostatním nechutnalo, kdyby tam jen stál a koukal na ně.
„Kde jsi sehnal husu, Václave?“ olizoval se, „taky bych jednu koupil, na Nový rok by se hodila.“
„Na Nový rok se husa nepeče!“ usadila strýce babička. „To by vám uletělo štěstí! Dejte si čočku!“
„Já ti nějakou opatřím, ale kde ti neřeknu. Ještě by mně sebrali za šmelinu. Ale nebude to za peníze. Má Amálie ještě nějaký porcelán nebo stříbrné příbory? O to je u sedláků zájem.“
„Něco ještě má, ale nevím, nevím, má to po rodičích, víš jak byli hogo fogo, a ona si taky na servírování potrpí.“
Maminka s babičkou se na sebe podívaly a spolkly poznámku, že Amálie si sice potrpí na servisy, ale jinak je schopna spálit i vodu.
„Tak se jí zeptej a dej mi vědět,“ uzavřel to tatínek.
„A vyprávěj, co je u vás novýho a co se děje ve vsi, ať se trochu zasmějeme.“ Strýc Stevan byl totiž známý „lidový vypravěč“, který svými vtipnými historkami bavil, kam přišel.
„Tentokrát to není moc k smíchu,“ nasadil Stevan pohřební výraz. „Znali jste Frantu Bečváře z Počápel? Znali, že jo. Tak ten to má za sebou. No jo, už je na pravdě boží.“
„Co se mu stalo?" diví se děda, „vždyť ten byl mladší než já? A zdravej byl, jen dost nasával, v hospodě bejval pečenej vařenej.“
„Tak, tak,“ kývá hlavou Stevan, „v hospodě to taky všechno začalo.“ Udělal dramatickou pomlku, přesvědčil se, že má absolutní pozornost všech hodujících posluchačů a pokračoval:
„Na Dušičky seděli chlapi v hospodě Pod kaštanem a na památku těch zesnulejch do sebe lili pivo a kopali prcky ještě víc než jindy. Mohlo bejt tak kolem půl jedenáctý, když se začali hecovat, kdo se nebojí a zajde o půlnoci na hřbitov natrhat takový ty žlutý podzimní kytky, co rostou na hrobě sedláka Odvárky.“
„Jo, toho si pamatuju, to byl pěkněj lakomec a nelida, ten nedal ani děvečkám najíst,“ zapojila se poprvé do hovoru prababička a praděda to přikývnutím potvrdil.
„Jo, přesně toho, matko, přesně toho,“ přisvědčil Stevan a vyprávěl dál.
„Kasali se mnozí, ale vždycky se z toho vyvlíkli, až zůstal jen Franta Bečvář. Ale zadarmo že to nebude, že se vsadí o sud piva. Tak si plácli a po jedenáctý si vzal Franta hůl a vyrazil. Svítil měsíc, dívali se za ním, jak šel po cestě k hřbitovu, ten jeho dlouhej kabát za ním ve větru vál, vypadal jak přízrak.
Čekali do půlnoci, čekali do půl jedný, to by už musel být dvakrát zpátky. Hospodský nadával, chtěl zavřít, tak se rozešli domů a byli přesvědčení, že Franta dostal strach a radši sázku prohraje, než aby riskoval nebožtíkův hněv.
Že je zle, poznali, když ráno Bečvářová obíhala chalupy všech mužových kumpánů, že Franta nedošel domů. Vydali se společně na hřbitov a tam ho našli. Klečel na Odvárkovo hrobě, v ruce pevně držel natrhanej pugét těch kytek a byl tuhej.“
„Někdo ho zamordoval!?“ vykřikl tatínek a maminka, babička a prababička se najednou pokřižovaly, ač byly nevěřící.
„Kdepak, nezamordoval, bylo to asi takhle, doktor a četníci se na tom shodli: Franta si přidřepnul nad hrob a začal trhat kytky. Hůl mu překážela, tak ji zarazil vedle sebe a trhal dál. Když měl dost, chtěl se postavit, ale nešlo to!
Škube s sebou, nic, nemůže z místa, něco ho drží! Franta chudák si asi myslel, že ho chytil starej Odvárka, kterej ho za trest, že ho okrad, táhne k sobě do hrobu. Ze samýho leknutí a hrůzy ho mrtvice ranila. Přitom se stalo jen to, že si tu hůl zarazil do svýho kabátu, a proto se nemohl hnout.“
„To jsou věci,“ pomyslel si tatínek a byl rád, že jeho bratr maminčinu rodinu pobavil a nebudou mu, až odejde, vyčítat snězenou porci pečínky. A také už ví, kde bráchovi sežene husu na Nový rok, pokud ovšem bude mít požadovanou protihodnotu.
Touha po vlastní huse byla v strýcově rodině větší, než nutnost stolování na úrovni a tak se před Vánoci Stevan dostavil, v kufru kávový cibulákový servis Henrietta, předal ho tatínkovi Václavovi a těšil se jak malej kluk na husí hody.
Můj tatínek nezklamal, ve shánění všeho nedostatkovéhobyl prý za války nedostižný, a na kuchyňském stole tety Amálie se brzy octla pěkná baculatá husa. Zatímco Stevan bratrovi děkoval a samou radostí ho objímal, teta zděšeně zírala na obrovského mrtvého opeřence a dělalo se jí zle. Jednak fyzicky z toho zabitého tvora a jednak psychicky, neboť nevěděla, jak tohle zvládne. Teta byla takzvaně „městská“ a nikdy to nehodlala změnit.
„Upečeme ji už na Silvestra!“ rozhodl hrdý majitel husy, „a ty se odpoledne zastav, ať tě taky pohostím, jako ty mě.“
Tatínek něco zabručel, jako že to nemusí být, proto že to nedělal. Ale poslední den v roce, když se vracel z koloniálu s lahvinkou žitné, aby si mohl s „dědkama“ připíjet, si na pozvání vzpomněl.
Když přišel k bratrovu domu, překvapila jej otevřená okna. Mrzne až praští a oni větrají jak na jaře, pomyslel si, copak se to děje? Odpověď na svou otázku dostal vzápětí, když vešel do chodby - hlavní dveře byly totiž otevřené také. Puch, který se šířil z domu, byl tak strašný, že jej udeřil do nosu i do žaludku a on měl co dělat, aby to ustál.
„Upekla to i se střevama!“ křičel na něj bratr místo pozdravu. „Ona to nevykuchala, husa jedna!“ Plačící teta Amálie se zjevila ve dveřích jak ztělesněný žal a lkala: „ Já jsem to ale oškubala, já jsem to oškubala… Byla to hrozná práce, strašně to smrdělo.“
„Zato teď to voní, co?“ osopil se Stevan na manželku. „Ona si myslela, že to je všechno, oškubat husu, že ty střeva se asi vypaří nebo co.“
„Tak už nebreč Amálko, a ty se brácho uklidni. Jsou horší věci než smradlavá husa. Němec už mele z posledního, za chvíli válka skončí, zase bude dobře a pak si upečete hus, kolik budete chtít,“ utěšoval tatínek bratra a švagrovou a možná tomu skutečně věřil.
