Ale pozor, neznamená to, že jde o skupinu lidí bez názoru, bez ambicí, bez odvahy. Naopak. Šetří síly. Vědí, že některé debaty a dohadování jsou zbytečné. Žijí si po svém tak, jak jim to vyhovuje.
„Jednu dobu jsem měla nutkání pořád do něčeho mluvit, dávat najevo své názory. Byla jsem aktivní na facebooku, v internetových diskusích. Už mě to přešlo. Mlčím ke všemu, co se děje v rodině, protože to jsou vlastně hlouposti. Takže už nekomentuju, že se syn rozvádí, že má vnučka fialové vlasy a vnuk kroužek v nose. Upřímně, je mi to fuk, natož, abych se snažila diskutovat na internetu s někým, koho osobně neznám,“ vypráví jednasedmdesátiletá Hana.
Podobný přístup k životu mají i její kamarádky. „Hlavně nedáváme nevyžádané rady a pokud se nás někdo vyloženě nezeptá na náš názor, necítíme ho potřebu prezentovat. Stejně si každý mladý musí všechno odžít, zkusit, najít si vlastní cestu životem,“ shrnují tři dámy ve věku kolem sedmdesátky.
Jedním z největších mýtů spojených se staršími lidmi je to, že si neustále na něco stěžují a dávají najevo své názory. Opak je pravdou. Jistě, notoričtí nespokojenci a stěžovatelé na cokoli mezi nimi jsou, ale ti se vyskytují ve všech věkových skupinách. Naopak s nejstaršími členy naší společnosti je častěji spojován výraz tichá generace – tedy lidé zvyklí si nestěžovat, neupozorňovat na sebe. Jedná se o lidi, kteří často používají větu: nechceme být na obtíž.
Když brněnská Mendelova univerzita dělala průzkum mezi českými seniory na téma, co je je jejich největší přání, jasně z něj vyplynulo: Být co nejdéle v takovém stavu, abychom zvládali život bez pomoci druhých. „Potvrdilo se, že senioři si ze všeho nejvíce přejí soběstačnost,“ uvedla jedna z autorek průzkumu Lea Kubíčková.
Žít ve svém bytě, po svém a nenechat se nikým řídit a poučovat, toho jsme si už zažili dost. Nenechat si komplikovat život a také ho nekomplikovat nikomu z okolí. Tak se dá zjednodušeně shrnout častý postoj k životu ve vyšším věku.
U nejstarší generace se používá označení tichá. Tichá generace. Poprvé ten výraz použil už na počátku padesátých let americký časopis Time pro lidi, kteří dokázali žít v těžkých válečných podmínkách a byli zvyklí tvrdě pracovat. Výraz se rozšířil do světa a u nás se začal používat v souvislosti s generací, která se narodila v době války, takže si zvykla na strádání, pak přišla o iluze v padesátých letech a následně pochopila, že není dobře takzvaně vyčnívat. Jde o lidi, kteří byli zvyklí brzy vstávat, pracovat, poslouchat, nedávat najevo své názory, vyjít s málem a ještě uspořit. A takoví zůstali.
Naopak mladší senioři se už své názory najevo dávat nebojí, nicméně mezi nimi přibylo těch, kteří nechtějí mít nálepku bručounů, věčných stěžovatelů a poučovatelů. A proto také mlčí.
„Stáří není v této době a v naší společnosti spojováno s moudrostí, naopak. O názory starých spoluobčanů moc zájem není. Když senior začne srovnávat dnešek s dobou svého mládí, když začne vzpomínat nebo vyjádří názor, že je nyní něco horší, málokdy se setká s tím, že ho okolí se zájmem vyslechne, že si s ním začne povídat, že by každá strana předložila argumenty. Naopak, příbuzní ho spíše často usadí, dají mu najevo, že je svými řečmi obtěžuje, že automaticky nemá pravdu,“ říká terapeutka Jana Novotná.
A tak mnozí lidé zvolili způsob pasivního přežití. Často mezi nimi zní věty typu:
Rozhodl jsem se mladým do ničeho nemluvit.
Spousta věcí mě štve, ale nedávám to najevo.
Nikdo není zvědavý na názory starého dědy, tak si je nechávám pro sebe.
Pro mě za mě, ať si rodina dělá co chce, jen ať mě nenutí, abych to dělala s nimi.
Mlčící senior je zpravidla v rodině oblíbený. Rozhodně oblíbenější než typy, které neustále mají potřebu vše komentovat a hodnotit.
„Mám dvě babičky a vždycky se směju, když je nějaká rodinná akce a přijdou obě dvě. Jedna má výhrady ke každému jídlu. Vše je špatné, horší než bývalo. Nedávno jsem na oslavě měli dort z jedné luxusní cukrárny, fakt super, ale ona řekla, že není dobrý a hodinu mámu poučovala, jak má příště dort upéct, načež vše zakončila slovy, že ona nám ho příště upeče sama, když toho teda nejsme schopné a že už nikdy nemáme takové předražené svinstvo kupovat. Druhá babička zásadně mlčí. Když se probíralo, že mám tetování, celá rodina na to měla názor. Nebudu říkat jaký. Babička mlčela. Zeptala jsem se jí, co si o tetování myslí. A ona na to řekla, že to je přece jen moje věc. Že se jí to nelíbí, ale že je přece úplně fuk, jestli se jí to líbí nebo ne, když se to líbí mně. Přijde mi úžasná. Má nadhled, je v pohodě,“ vypráví dvacetiletá Kristýna.
Zkrátka, být mlčící senior vůbec není špatná životní strategie. A tak není divu, že ji volí čím dál více lidí.