Zpozorníme a ani nedutáme, neboť nastává další z Vildových samomudrujících chvilek. Je jimi proslulý a my je máme ve velké oblibě, protože Vilíček v nich dokáže produkovat netušené fantasmagorie. Jeho tematický záběr je pozoruhodný. Nedávno například uvažoval, jaké by to bylo, kdyby se nestřídaly den a noc, jindy zase hloubal, proč pánbůh nebo příroda nám šoupli do těla slepé střevo. Teď se tedy hodlá zabývat výhodami zvířecího existování…
„Vemte si třeba chameleona. Leží si na větvi, jen tak čumí, občas vystřelí jazyk po mouše a je mu blaze. To já, když se chci nadlábnout, musím si to jít koupit, vysolit prachy a v duchu kalkulovat, jestli to není na můj důchod moc drahý. A to vůbec nemluvím, že je třeba někdy si něco uvařit. To pak většinou drhnu z kastrólu připáleninu a ještě mi soused nadává, že mu to světlíkem smrdělo do bytu. Kdybych byl chameleonem, tak změním barvu na neviditelnou a zmizím mu z očí.“
Vilda se dostává do provozní teploty pro vášnivé meditování: „Anebo plejtvák obrovský. Tudle jsem to viděl v televizi. Plave si oceánem, a když vidí hejno sardinek, jen otevře hubu a sto tisíc jich sežere na posezení. Jak k tomu přijdu já? Taky mám rád sardinky! Jenže si můžu dát tak tři kousky v plechovce a jenom otvírat hubu nad tím, kolik stály. To se to plejtvákovi plejtvá když není v penzi. A ještě se všichni ti grýnpísáci a ekologové můžou přetrhnout, aby ho ochraňovali. Kvůli mýmu ochraňování se nepřetrhne nikdo!“
Teď už je Vilíček vskutku rozohněn. „Vlastně ani nemusím chodit daleko,“ obrací se na Luboše: „Ta tvoje kočičí madam Gertrůda, co se támhle rozvaluje, si taky žije jako v ráji. Šestnáct hodin denně prochrápe, pak si mňoukne a dostane baštu. Pochopitelně z francouzské konzervičky, anžto české její jasnosti nešmakujou. Když nemá náladu, arogantně na tebe kašle. Když se milostivě nechá podrbat na zadku, chrochtáš blahem. Když ji něco píchne, hned s ní pelášíš na veterinu, ale sám musíš půl roku čekat, než ti na ortopedii vyšetřej to tvý vrzavý koleno. A já se ptám, kdo je tady pán tvorstva? Kdo je tady vrcholným představitelem vývoje živočišných druhů?“
Ze zkušenosti víme, že nemá cenu Vildu přerušovat jakýmikoli poznámkami či dotazy. Takže dál posloucháme výčet existenčních položek, jež zvířatům závidí, respektive, o které se cítí být coby člověk ošizen. Vyjmenovává vodopádovitě jednu za druhou. Na špačkovi mu třeba vadí, že se může kdykoliv svobodně nacpat třešněmi a nemusí přihlížet na jejich rostoucí cenu na pultech. Medvěd ho štve tím, že může nerušeně spát několik měsíců v jednom kuse, orel zase tím, že vidí zajíce na kilometr, kdežto on si bez brejlí ani nezaváže tkaničky. Žralokům vyčítá celoživotní vyměňování zubů. Zvláštní pozornost věnuje šimpanzům Bonobo, kteří jsou proslulí neustálými pohlavními akty. Gepard ho irituje tím, že umí utíkat rychlostí sto dvacet kiláků v hodině, lenochod naopak tím, že mu stačí ulézt za den jen pár metrů. Obdivuje lvy, kteří si to uměli zařídit tak, že pánové polehávají ve stínu a veškerých domácích prací se bez kecání ujaly jejich dámy, u včeliček oceňuje geniální orientační smysl, zatímco on je schopen zabloudit i v lesíku o rozměru deset metrů čtverečných. A tak dále, Vilda spravedlivě do svého přehledu zahrnuje veškeré tvorstvo, počínaje obratlovci a konče hmyzem. Na závěr expozé pak s moudře vztyčeným ukazováčkem pronáší zásadní výzvu: „A teď mi řekněte, jestli my lidi nejsme vlastně biologickej odpad. Nemáme svaly, nemáme nijak zvlášť bystrý smysly, všechno si úmyslně komplikujeme, ve všem hledáme zádrhely. Co vlastně můžeme vytasit, aby nám to žraloci, gepardi, špačci, lenochodi a třeba mravenci záviděli? Tak akorát prdlačku!“
Působivé! Konstruktivní kritika nadutého člověčího ega. Pak se ale nesměle ujímá slova Jarmila: „Já bych něco měla. Kdybych byla gepardem, plejtvákem, včelou nebo čímkoliv jiným, děsně by mě štvalo, že tu teď s vámi nemůžu sedět, klábosit o absolutních blbostech a bumbat úžasnej ryzlink. Vím přesně, že kdybych byla chameleonkou, tak se okamžitě samou závistí zbarvím do fialova.“
