Do nové kuchyně nové hrníčky!

Máme novou kuchyňskou linku. Už bylo na čase, ta stará po letech dosloužila. O víkendu přišla dcera, že prý mi ji pomůže uklidit. Přišla i s vnučkou a nesly s sebou krabici.
„Mami, tady máš do nové kuchyně nové hrnečky.  Ty staré vyhoď, vždyť je každý jiný!“
Měla pravdu, naše hrníčky byly, jak se říká, každý pes -  jiná ves. Tyhle byly krásné, s moderním tvarem oušek. Z těch se bude pít! 
     Daly jsme se do úklidu a šlo nám to od ruky. Do šuplíků jsme narovnaly příbory a náčiní, do vymytých skříněk nádobí a konečně došlo na hrníčky. Budou se krásně vyjímat za prosklenými dvířky! Vyprázdněná krabice poslouží na ty vyřazené.
     Sáhla jsem po prvním z nich. Ten byl ještě z mé výbavy. Darovala mi je babička k patnáctým narozeninám. Vzpomínám si, jak jsem nad nimi ohrnula nos. Copak to je nějaký dárek, hrnky do výbavy? Na co?! Kdyby mi raději koupila něco hezkého na sebe nebo elpíčko od Gotta!
     Za pár let jsem byla vděčná, že je mám. Bylo potřeba pořídit tolik věcí do začátku a peněz moc nebylo. Babiččiny pomněnkové hrníčky byly ozdobou mé domácnosti. Nechám si ho na památku, i když už má „ozobaný“ okraj a naštípnuté ouško!
     Nenápadně jsem ho postavila dozadu za nové krasavce a vzala jsem do ruky bucláček  s červenými srdíčky:
„Ten ne, babi, ten nevyhazuj! Víš, že z něj u vás ráda piju,“ zadržela mi ruku vnučka.
„A Zuzka bude brečet, jestli vyhodíš ten s beruškou!“
„Ale ten už je hrozný, celý odřený,“ snažila se mě dcera přimět, abych ho odložila do krabice na vyhození.
„To nevadí, Zuzka ho má ráda. Víš, jak bude smutná!?“ Verunka mámu zpracovala očima a já jsem postavila hrníček do zadní řady vedle pomněnek a srdíček. Přidala jsem tam ještě zelený s obrázkem koně, ten si zas oblíbil Mareček. Ještěže těm dvěma velkým vnukům je vcelku jedno, do čeho jim uvařím čaj nebo kávu.
 „Tenhle si ale nechám! To je můj hrníček na kafe. Dostala jsem ho kdysi od kamarádky ke kulatým narozeninám. Prý ho pro mě naplnila energií, a když z něj budu snídat, budu jí mít dost na celý den. Možná si to jen namlouvám, ale ono to funguje!“ Dcera výmluvně zakroutila hlavou, ale podala mi ho. Putoval do skříňky ke svým starým kamarádům.
„Tenhle je ale vážně na vyhození!“ vnučka držela v ruce hrneček bez ouška. 
„Jé, na ten si pamatuju, ty ho pořád ještě máš?“ divila se dcera. Ve třetí třídě chodila do keramického kroužku jen proto, aby mi mohla namalovat tenhle pullitráček k Vánocům. Nahlédla do něj:
„Co to v něm máš?“
Vzala jsem jí ho z ruky a prstem jsem pohladila neumělé sluníčko s očima, nosem a rozesmátou, křivou pusinkou:
„Co by, vzpomínky!“ vysypala jsem obsah na stůl. Náhrdelník z přeschlých, pokroucených melounových zrníček, zvířátko z moduritu, korálkový panáček, kaštan, pár mušliček a kamínků a několik poskládaných papírů.
     Dcera jeden rozložila. Pod červeným, pastelkovým srdíčkem stálo dětskou rukou napsáno:  MÁM TĚ RÁDA. Další papírek si prohlížela Verunka:
„Co to je?“ obracela papírek ze všech stran, než ve změti barevných čar rozeznala letadlo. Vodítkem jí byla dvě písmenka, kostrbaté iniciály mého synka. Tehdy toho víc napsat neuměl, ještě nechodil do školy. Nemohl mi tehdy dát pusu na dobrou noc, protože jsem měla anginu, tak nakreslil nákladní letadlo, aby mi tu pusinku doneslo.
„Ten nedám!“ řekla jsem rozhodně a poškozený hrnek i s obsahem putoval do zadního rohu.
     Dcera vzala nerozhodně do ruky dva zbývající hrnečky. Modré, keramické. Do jednoho z nich dostala kávu, když se u nás na ni stavila:
„Víš co, mami, nech si je taky a ty nové zase zabalíme. Zkusím je v obchodě vrátit a vyměnit za něco jiného.
„Mám lepší nápad. Necháme je Verunce do výbavy.“ Podívala jsem se na vnučku.
Její reakce mi byla nějaká povědomá!