Byla krásná a sladce vrkala do mobilu.
Zřejmě s tím svým.
Miláčku sem, miláčku tam, miláčku ach…, miláčku och…, znělo z jejich úst.
Vlaková souprava se postupně zaplnila lidmi.
Převážně hovořících do mobilu.
Jak jinak.
Taková je doba.
Slečna musela přidat na hlase, aby jí ten její slyšel.
"Tobě je smutno? Tak já ti pak dám zaš…t a bude to zase dobrý!" zaznělo hlasitě z jejich něžných úst.
Metro ztichlo.
Pár vteřin ticha.
Zázrak.
Jen mladík se nenechal ničím vyrušit.
Mlaskavě do-vylízal misku od lasagní, zapil jídlo Birellem… a hlasitě říhl.
Mladý hřebec na vrcholu produktivity, by mu jeho zaržání právem záviděl!
Utřel si pusu do posmrkanýho kapesníku a obrátil se na slečnu:
"Slečno, mně je najednou taky nějak smutno!"
No jo, chlapi, jakmile mají plné břicho jídla, hned myslí i na jiné tělesné potěšení!
