Zpětně nepovažuji za nejlepší nápad cestovat do Opole na Velikonoce, protože v neděli Poláci všechno zavřeli a zamířili do kostelů. V tom okamžiku se plně projevil český ateismus a nezlomná polská víra v Boha. Každopádně to důležité v Opole přejdete v pohodě pěšky. Stačí se ubytovat někde v hotelu poblíž centra za cenu, za kterou byste v Čechách bydleli v nějakém otřískaném penzionu bez snídaně, s čímž mám bohaté zkušenosti.
Jak už jsem zmínila, v neděli bylo vše zavřeno včetně ZOO a slavné Piastowské věže. Vylidněné centrum včetně řečeného kanálu lze prozkoumat za dvě hodiny čili se vnucovala otázka co dál? Záchrana se nabízela v podobě návštěvy nedalekého jezera s názvem Turawskie, jehož existenci jsem odhalila až z reklamní tabule u silnice. Připadá mi zajímavé, že tato Poláky oblíbená rekreační zóna zůstává nám Čechům utajená. Samozřejmě z pohledu patriotky, milovnice K. H. Máchy a dávných diskoték v Doksech, nedám na Máchovo jezero dopustit, přesto jeho polský konkurent mě neméně uchvátil. Má totiž poměrně dlouhou pláž lemovanou kavárnami a hospůdkami, i ve svátek částečně fungovaly, a samozřejmě hlavně krásnou vodní plochu a její okolí. Pár minut z města se turista ocitá v dovolenkovém světě, kde jak už to bývá, ve slunečném dni proudily hotové davy. Úplně si to neumím představit v hlavní sezoně, kdy ten ruch asi kopíruje mořské promenády. Zhruba tříhodinové posezení s výhledem na slunce odrážející se ve vlnách vzniklých z průjezdu vodních skútrů, působilo naprosto uklidňujícím dojmem. Líbilo by se mi tady zůstat na celý víkend, ale při pohledu na vysoké ceny ubytování, zřejmě leda ve stanu.
V hotelu, kde jsem bydlela, měli hosté k dispozici malý bazén, avšak raději jsem zvolila procházku do večerního města, kde se mi podařilo objevit v zahradě Opolské univerzity pomníky tvůrců polské poválečné kultury. Z těch několika mi bylo ale povědomé pouze jméno Agnieszky Osiecke, autorky polského textu v česku známého hitu Markétka. Také samozřejmě znám polského (nejen) rockera Czesława Niemena. U některých soch nechyběly vysvětlivky, nebo kódy s odkazem na další informace či hudbu. Osobně to považuji za skvělý nápad a podobný parčík slavných by se mi zamlouval i u nás.
Také večerní procházka podél řeky měla svůj půvab umocněný posezením ve studentské hospodě přímo v centru města u vody. Paradoxně jsem tu ochutnala asi nejlevnější pivo, co jsem kdy v Polsku pila.
Fotografie: Pixabay
V pondělí se naštěstí brány zoologické zahrady otevřely, sídlí na ostrově Bolko, k němuž vede hezký kovový most. Při čtení dostupných materiálů jsem si říkala, že zahrada nebude asi příliš veliká, ale skutečnost mi ukázala opak.
V celém areálu se velmi citlivě a účelně využívají různé vodní plochy a stromy, takže opice ze zázemí na svůj ostrůvek musí šplhat po lanech nad vodou, stejně jako surikaty se na něj dostanou kovovým tunelem. Samozřejmě někdy je pak člověk pozoruje z poměrně větší vzdálenosti. Už dávno se ale nepotřebuji zvířeti dívat do očí, naopak si považuji toho, pokud i v prostorách ZOO může bydlet v co nejpříjemnějším a nejpřirozenějším prostředí. Zároveň nemohu tvrdit, že bych všechny viděla zdaleka. Třeba gorilu jsem spatřila z takové blízkosti, až jsem si všimla drobné ranky na její ruce.
V Opolí rovněž chovají v Evropě dost ojedinělé lachtany kalifornské. Návštěvníci mohou vidět jejich krmení a pak zdravotní výcvik, kdy se trénují, aby zvládali kapání do očí, injekce či kontrolu zubů a břicha. Za splněný úkol dostávají ryby a z pohledu diváka jde o zábavnou show. Ale jak jsem zhlédla v jednom dokumentu, ošetřovatel si vždycky musí krýt záda. Přece jen to jsou šelmy, ostatně v době výcviku stál ve výběhu ještě jeho kolega. Když jsem u té vody, nadchla mě obrovská akvária s všemožnými rybami a hlavně pak bazén s průzračnou vodou, v němž plavaly manty obrovské. Šikovný fotograf si mohl udělat snímek, který by mohl působit, jako by jej zachytil někde na Maledivách. Já ovšem patřím do kategorie fotograf z leknutí, proto se žádná sláva nekoná.
Samozřejmě vedle této exotiky nechyběly ani klasické průchozí rybníčky s vodním ptactvem, které zrovna prožívalo různá milostná sbližování a nedorozumění v jednom.
V zázemí mě čekalo jiné nedorozumění, a to lidské. Zatímco jsem tiše obdivovala dvě malé žirafky, ostatní návštěvníci (včetně řady českých) řvali jak koně, přestože všude visely cedule s prosbou o klid. V posledních letech to pozoruji často a vadí mi, že lidé absolutně nerespektují němé tvory, naopak se chovají jak utržení z řetězu. Na internetu mají všichni plnou pusu ekologie a Green Dealu, ve skutečnosti nezvládají ani respektovat základní pravidla chování. Tudíž jediné místo, kde byl klid, tak v obrovském tropickém skleníku plném exotických ptáčků. Vzhledem k vysokým venkovním teplotám se tam nikomu moc nechtělo. Naštěstí.
Když jsem po čtyřech hodinách odcházela, odcházela jsem s pocitem, že jsem určitě něco zapomněla, vynechala, ale s pocitem zároveň veskrze dobrým, protože tato ZOO myslí především na své chovance. Ještě by to ale chtělo, kdyby uměla udělat něco s těmi lidskými.
