Já vím, že všechny cesty vedou do Říma, ale věřte, že když bloudíte, tak každá nevede nikam. Celkem jsme za těch sedm dní najezdili méně než 400 kilometrů a jak jste si všimli už v prvním díle, nechci vás unavit suchopárným popisem cesty. Nejzajímavější jsou opravdu města a jednotlivé události, které jinde sotva zažijete.
Opustili jsme Toskánsko /snímek F21/ a směřovali k Římu přes Viterbo. To je město o něco menší než Kladno nebo Zlín, takže je jasné, že průjezd ve všední den není bez komplikací. Džuzny čili díry na silnici, propadlé kanály, moře aut a svažující se ulice. Já jel sám a protože nemám (ještě jsem neuznal) navigaci, tak vždycky zastavím, nastuduji si mapu alespoň o několik ulic dál, a pak jedu podle paměti. Výhoda je, že stále nečumím na řídítka, stejně bych svýma očima nic neviděl, ale rozhlížím se a zastavuji, když je třeba něco zajímavého k focení.
Ve Viterbu se nedalo zaváhat, mají tu monumentální papežský palác /F22/. Letní sídlo papežů a abych byl aktuální, bylo to dějiště konkláve, tedy volby papeže v roce 1268. Co je na tom zajímavého? Že konkláve, ta volba, trvalo tři roky. Představte si, kdyby kardinálové byli tak neústupní i letos.
Naprosto mne fascinovaly soutěsky za městem /F23/: je to mnoho kilometrů klikatých, úzkých a vysokých chodeb, které v měkkém sopečném tufu hlavně vytvořila voda. Ovšem lidé jím občas trochu pomohli, když vytvářeli upravené cesty a hrobky, a dnes to je velká atrakce.
Uprchlice
Poslední etapa směřovala sítí šeredných silnic s velkým provozem a poté cyklostezkou k Římu. Byla dlouhá 78 kilometrů, ale už nebylo tolik kopců, tak jsme jeli celkem v poklidu. Asi 15 km jsem jel po gravelové cestě společně s Parvine. Pochází z Íránu a je jí 76 let. Její sestře Mahín je 74 a obě jely celou trasu s námi. Obě to byly drobné a na pohled křehké ženy se stříbrnými vlasy, snědé, se zkoumavýma očima a se spoustou elánu. No a protože to byla tak dlouhá etapa, měl jsem čas zamyslet se nad uprchlictvím žen.
Ve svém životě na mě udělaly největší dojem tři uprchlice a já si uvědomil, že ženy, které odněkud utíkají do naší země, většinou nejdou jednoduše „za lepším“, ale utíkají do bezpečí. Takovým je těžké zabouchnout dveře před nosem. Totiž, fyzicky je to lehké, ale nekonečně sprosté.
Parvine (česky to znamená Jitřenka) přišla na Moravu se svou sestrou a s rodiči už v mládí z politických důvodů. Jejich otec jim prý říkal: „Jestli budete mít poslední korunu, dejte ji do svého vzdělání“. A to také udělaly. Žily skromně a obě vystudovaly medicínu a staly se lékařkami. Parvine (pro kamarády Pari) se stala dětskou lékařkou a pracuje ještě teď. Stalo se jí to samé, co některým z nás: když máš nějakou práci rád, umíš ji a vidíš, že přináší užitek, tak se s ní nemůžeš rozloučit ani ve stáří. Pravda je, že ji ostatní využívají pro víkendové služby, ale ono ji to i tak baví.
V hotelu udělala převaz mé ženě, která si dva dny před tím roztrhla lýtko (do hloubky! fotku vám raději neukážu) a měla tam asi devět nebo 11 stehů. Doma na Pari čeká na nočním stolku jeden velký román (jméno jsem zapomněl), ale jak říká, chodí kolem něho mlsně už mnoho měsíců a nikdy nemá čas si jen tak sednout a číst a číst.
Druhou uprchlicí je Halina. To je ta mladá matka, kterou jsem vám před dvěma lety představil jako Sofii a u které jsem vám líčil její krásné jazykové úchylárny. Je to tady. Jo, to je ta, která mi pár týdnů po zvolení P. Pavla prezidentem sdělila, že si ho políbila. Já se po počátečním úžasu dovtípil, že si plete „políbila“ a „oblíbila“.
Přidám ještě jednou smutnou maličkost: Když tady byla i s malým synkem pár dní, přišla první středa v měsíci a v pravé poledne se divoce rozezněly sirény. Vyděšeně mi volala. Ona si chudák myslela, že je letecký poplach. Já mám celá léta zlost, že zkoušejí ty sirény, studená válka skončila a třeba v Itálii nic takového nedělají. A oni to udělají právě Halině, která nedlouho před tím slyšela doma dopadat bomby nebo rakety a kvílet sirény!
A ještě dodám pro škarohlídy, že Halina si už dlouho vydělává a řádně platí daně. A ani po příchodu do ČR si neřekla o zvláštní finanční pomoc. Je totiž hrdá a k tomu vděčná českému národu, že ji přijal.
No a pak třetí uprchlice. O té jsem vám taky už psal, v článku tady. Byla to Charlotte, Němka z německo-české rodiny. To ona po válce přešla hranici (nyní polskou) a v Náchodě získala ubytování díky mým rodičům. Přišla se dvěma malými dcerami a s celým majetkem. Nepřijela autem, ten majetek měla na jediném vozíku. Také ona si byla vědoma významu vzdělání a právě proto, přes odpor obou dětí, nezamířila na Žďárky, kde měli příbuzné, nýbrž do Náchoda, protože tam přece byly školy.
Jako perličku dodám, že také ona, stejně jako obě dříve zmíněné uprchlice, se co nejdřív zapojila do práce. Bylo to v náchodské Tepně a patřila mezi vynikající přadleny. Takže ji vyvěsili i s fotkou jako vzor ostatním na nástěnku – dokud si nějaký místní bolševik neuvědomil, že její manžel je stále v zajetí někde v Lamanšském průlivu, protože kdysi musel nastoupit k wehrmachtu. Sice se vzdal spojencům, jakmile se naskytla příležitost, ale Charlotte přece nebude vyznamenaná, když má manžela z wehrmachtu a navíc takové divné jméno, že?
Budou ho drancovat, pálit a milovat
A jsme v Římě. Těžko tu popisovat něco z „věčného města“, když jste tam buď byli, nebo si snadno najdete podrobná vyprávění, fotografie a plánky. Zmíním jen pár míst a přidám fotky, které jsou laické a pořízené během vteřin často přímo od mého kola.
Z pamětihodností alespoň Andělský hrad /titulní fotka/, to je mauzoleum několika římských císařů. Z mauzoleí víme hlavně o tom Leninově v Moskvě, což je pyramida zřetelně inspirovaná starověkem, ovšem prostorově a vzhledově mnohem úspornější než římská stavba.
Právě tady v 16. století začalo úspěšné dobývání Říma. Byli to tuším Habsburkové. Hned mi v hlavě zazněla slova „a cizí krásky dobudou Řím, budou ho drancovat, pálit a milovat…“. Krásná slova i píseň, ale co to kruciš je? Měl jsem to v hlavě celý den. Až v hotelu mi někdo připomněl, že je to písnička Janka Ledeckého Pěkná, pěkná, pěkná. Najděte si.
Naštěstí měli u hradu sraz zájemci o společné pokračování k hotelu a to musím říct, že bych ho sám nenašel a bídně bych zahynul v některé z městských čtvrtí. Ještě před srazem jsem však prožil nezapomenutelné chvíle jízdy na kole římským centrem a musím se o ně s vámi rozdělit, protože to nenajdete ani v průvodcích, ani při obyčejné turistické návštěvě.
Předem nás varovali, že v Římě budou obrovské davy lidí a aut. A byly. Plně snesitelné to vlastně je pouze podél řeky Tibery, kudy vede cyklostezka /F24/. Protože jsem zvídavý individualista, neodložil jsem kolo ani v centru. Ale řeknu vám, je to silný řidičský zážitek, a to jak v ulicích, kde jezdí auta, tak tam, kde chodí pouze lidé a jen občas se tam natlačí koloběžka nebo malá dodávka. Bylo to úplně jiné než v Česku. Z jiných návštěv jsem věděl, že Italové moc neuznávají všelijaké značky a pravidla. Chápou je pouze jako doporučení. Oni prostě vjedou, kam se vejdou. Bez blinkrů, se surovou silou. Ale okamžitě jsem vypozoroval, že si dávají ohromnýho majzla, aby něco nezpůsobili a že sice jezdí zdánlivě divoce, ve skutečnosti však obezřetně a k jiným účastníkům provozu tolerantně.
Potřeboval jsem se dostat na kole přes jednosměrnou, avšak pětiproudou ulici. Ve všech pruzích husté kolony aut jedoucích rychlostí zhruba 25 km za hodnu. Tak nádech a jedu, levou ruku dávám šikmo dolů, ve vteřině kouknu na auto, to okamžitě zvolní, vjedu mezi ně a to vpředu, znovu dávám levou rukou znamení, vteřinový pohled doleva, další auto zpomaluje, šup do proudu a tak to jde plynule dál, až se dostanu na levý chodník, po němž pokračuji k nejbližšímu mostu přes Tiberu. Věřte mi, silný zážitek, adrenalin.
Jinak to je v gigantických zástupech někde v okolí legendárních Španělských schodů či Vatikánu. Tady rovněž musím udržet naprostou pozornost, používám zrychlení pomocí motoru, ruce na brzdách, vůbec nelze zvednout hlavu, kličkuji mezi lidmi a musím říct, bohudíky nikdy se nestalo, že bych se s někým srazil. Pěší turisté jsou přitom nevyzpytatelní. Jdou a náhle se otočí a jdou úplně jinam. Jsou také unavení z toho úmorného mašírování. Půjdu vůbec zítra mezi ně?
Ale nedalo mi to a druhý den jsme prošli kus centra, kde jsou hlavní památky. Nebudu sem dávat fotku Kolosea či fontány di Trevi, protože to už všichni viděli. Z 2573 kostelů ukážu jen vnitřek baziliky sv. Františky Římské v areálu Forum Romanum /F25/. Mimochodem, je patronkou Říma a vnitřek baziliky je stejně úchvatný jako další velké italské chrámy.
Unaveni šíleným mumrajem kolem památek, zašli jsme do postranních ulic. A hle – dláždění ulic jak po bombardování, fasády domů někdy špinavé a oprýskané, totéž sloupy veřejného osvětlení. Ale také na dalších místech, např. na významné stanici autobusů a metra Fermi byly chodníky v bídném stavu, žádné úpravy pro nevidomé jako u nás a co mohlo zůstat oprýskané, to zůstalo oprýskané. Ve stanicích metra žádné jezdící schody – nevím, jak to někteří cestující dělají. Lavičky k odpočinku žádné (turista si mohl sednout jen do venkovní restaurace). Bylo nám nicméně jasné, že se investuje především do skvostných částí města s chrámy, fontánami, starověkými stavbami a zahradami. Takže celkový dojem z Říma to nemohlo zkazit.
Ještě přidávám pár zajímavých fotek - všehochuť: První /F26/ je vychytávka z Monteriggioni, kde je ulice tak svažitá, že se musí tekoucí voda zpomalovat diagonálně vystouplou dlažbou, podle níž voda odtéká stranou. Cestou jsem taky v rychlosti udělal snímek městečka s římským vodovodem /F27/. Dále vidíte záběr na barokní Španělské schody /F28/ – i tudy jsem opatrně projížděl na kole a bylo to doslova „hustý“. Abych vás varoval (návštěvníci to netuší!), tady bylo v minulosti z nějakých důvodů španělské výsostné území a každý, kdo sem přišel bez oprávnění, mohl být donucen sloužit ve španělské armádě.
Nemohu si odpustit své velké malé téma – zbytečné dopravní značky. Už jsem vám jich naposílal mnoho a mezi nimi situace, kdy dopravní značkou končí cesta pro pěší s cyklostezkou, aby ji po deseti metrech nová značky znovu uváděla. Mezitím je polní cesta, po které přejede dvakrát do roka traktor. Ale dvě dopravní značky tam musí být. Musí? Já bych zbytečně neutrácel ani nehyzdil krajinu a traktorista ať si dává jako řidič pozor. (Chápu, že byrokrat si najde důvod, proč tam musí být.) Ale co jsem vyfotil v Itálii /viz F29/, to je dosavadní vrchol. Tam je podobná situace jako na stovkách míst v Česku, jenže tady dokonce přes cyklostezku nevede vůbec žádná cesta. Prostě je tam, jak vidíte, trávník.
A ještě jednu vzpomínku mi pobyt v Římě přinesl. To když se řeklo, že v den odjezdu autobusu si zájemci mohou dojet do Lido di Ostia, což je mořské letovisko asi 35 km od města. Ale nejel jsem. Jednak by to nebylo jen 35 km, ale pochopitelně 2x35 km, a jednak jsem toho už mělo docela dost. Tak jsem se oddal vzpomínání. Přesně před 35 lety od mého příjezdu do Říma, na začátku května 1990, jsem tu byl s Honzou Skorkovským. Celý příběh si přečtete v mé knížce Maléry a já (najdete ji, jak se říká, v každé dobré knihovně).
Honza výborně žongloval s míči různých velikostí. Hlavně s fotbalovým míčem. S ním mohl běžet nebo jít mnoho kilometrů, aniž by mu spadl na zem nebo se ho dotkl rukama. Takže si ho stále nadkopával, dělal kolínka („kopání“ kolenem), hlavičkoval, nesl ho na hlavě nebo na prsou. Jeho cíl byl, aby v roce mistrovství světa, které se mělo konat právě v Itálii, přežonglovat celou zemi napříč od Jaderského moře přes Apeniny a skrz Řím až k Tyrrhenskému moři.
To se také povedlo, chci tu však vzpomenout jen na tehdejší Řím. Už tehdy to bylo velmi živé město, desetitisíce aut a turistů, pro nás velký logistický problém – jak toto město překonat žonglováním? Rozhodli jsme se, že budeme postupovat pouze v noci. Naštěstí nás ubytovali na našem velvyslanectví, kde jim Honza tuším ukázkově zažongloval s tenisovým míčkem a s klukovskou kuličkou. Vyvalili jsme se na ulici zhruba v jedenáct v noci a Honza od půlnoci několik hodin pracoval. Na archivním a nekvalitním snímku /F30/ Honza na silnici z Říma k moři žongluje a Olda s policií mu asistují. Mým úkolem bylo říkat mu, kde je kanál, kámen, stojící auto. A shánět noclehy, sponzory, místní média atd. Nakonec s míčem ve vzduchu došel či doběhl až k moři. To byly časy!
