Odjížděli jsme na 14 dní na dovolenou k moři, a tak jsme se domluvili s mým bráškou, že nám pohlídá našeho kokršpaněla Čárlíka. No a protože brácha bydlel ještě pořád u maminky, uvítal, že jsme mu s hlídáním nabídli pobývat v našem panelákovém, krásném bytečku 3+1 s balkónem na pražském Barrandově. Pro bráchu prostě luxus.
Brácha nám během dovolené nevolal, takže jsme se vrátili z exotiky a já se hned ptala – „tak jak jste si to tady kluci spolu užili“?
„Tak hele, bylo tady pár věcí, který bych už znovu zažít nechtěl,“ odpověděl brácha a tvářil se poněkud zvláštně.
„Začalo to tím, že jsem se vrátil domů a celej koš byl vybufeťenej, no to jsem Čárlímu teda hodně vynadal!“
„No a teď to hlavní, poslouchej. Šel jsem takhle spát, no a jako obvykle jsem před tím vyvenčil Čárlího, no a dobrý. Jenže, asi za dvě hodiny mě vzbudil, kňučel a škrábal packou o zem, tak jsem to pochopil, vzal jsem si župan a šel s ním ven. Dole před barákem jsem ho v dobré víře pustil, ať si uleví a hele, on mi utekl! Tak jsem si říkal, no, daleko určitě nebude, počkám. Po pěti minutách už jsem znervózněl a šel ho v županu hledat. Byl teda fakt daleko, a musel jsem jít za ním, abych nekřičel v té tmě, ale dobrý, vzal jsem ho na vodítko, řekl mu, co si o něm myslím a šli jsme domů. Jenže se to opakovalo, zase kňučel a zase škrábal, takže jsem s ním takhle chodil asi po dvou hodinách celou noc! To bylo teda fakt výživný! Když už se rozednívalo, byl jsem fakt naštvanej a nevyspalej. Ale dobrý, říkal jsem si, určitě ho asi bolí břicho a holt si sám nepomůže.
No tak jsem zase nandal župan a vyšli jsme. Tentokrát už jsem ho měl na vodítku, přece jen už se rozednívalo, ale nikde nikdo, to bych asi taky nechtěl, když jsem byl v tom županu! No a Čárlí mě táhnul až nahoru k dálniční zdi, říkala jsi, že tam s ním chodíte, tak to znal. No a tam jsem myslel že ho pustím z lajny, na tu trávu. No a teď poslouchej, ségra, už už mu uvolňuju tu karabinu, když vidím, jak se Čárlí nastražil, a kouká někam do dálky. No tak zvednu hlavu a já myslel, že mám halucinace! Před námi asi 50 metrů dva velbloudi a poník! Ségra, já si musel protřít oči. Jenže, problém, oni nás taky viděli a tak slyším, jak poník zaržál a začal klusat směrem k nám. Co dělali velbloudi nevím, na to jsem z pochopitelných důvodů nečekal! Zaklapnul jsem karabinu, udělal jsem rychlou otočku a táhnul jsem Čárlího za sebou. Myslím, že spíš poletoval na řemínku, tak jsem ho pak vzal do náruče, no já měl takový tempo, to bys nevěřila! A furt jsem za sebou slyšel ty kopítka!
Můžu ti říct, že to musela být podívaná, blázen v županu a trenclích, ráno asi v pět, v náručí s čoklem a za ním klusá malý bílý poník. No blázinec! Naštěstí to za zatáčkou poníka přestalo bavit, takže jsme zvolnili, já bych stejně dýl běžet nevydržel, víš kolik Čárlí váží? Teda ještě že s ním neběželi i ti velbloudi! Myslím, že i Čárlí měl nahnáno, pak už spal jako Růženka!
Prosím, tě, můžeš mi to nějak vysvětlit, co v Praze na sídlišti dělají velbloudi?“
„Hele, bráško, to je jednoduchý, on tam blízko bydlí jeden chlapík s rodinou a oni jezdí po poutích s kolotočem a teď si pořídil i ty velbloudy a poníka. A to jsi měl vlastně štěstí, on má totiž ještě pštrosa! Nojo, ale nenapadlo by mě, že je přes noc bude nechávat tam venku... Zase na druhou stranu, kdo tohle zažije, no ne? Kdy nám zase pohlídáš Čárlíka?“
