Šok, hrozná bolest a spousta otázek. Viděla jsem to? Tušila jsem něco? Snažila se tomu zabránit? Ano. Viděla, tušila a moc se bála. Mluvila, přesvědčovala, prosila ať vyhledá odbornou pomoc. Marně. Odmítala si připustit, že má až takový problém. A pak je najednou pozdě.
Člověk má zřejmě pocit, že už je život nad jeho síly nebo že zůstal na všechno sám. Ale nikdy tu nejsme úplně sami. A to ani ve chvíli, kdy odejdou všichni příbuzní a třeba už ani nemáme žádné přátele (což ovšem nebyl její případ). To jenom náhlé zatmění mysli tyto skutečnosti zakryje.
Po šedesátce prý sebevražd přibývá. Lidem s psychickými problémy se přidá vědomí stáří a dalších potenciálních potíží na obzoru a už je toho prostě moc. Naučme se říkat si o pomoc a nabízenou pomoc přijímat. Máme rozsáhlou síť sociální a zdravotní pomoci, krizová centra, interventy. Nejsme tu sami.
Stojím na křižovatce. A rozhoduju se pokračovat. Já to prostě nevzdám. A nabízenou pomoc v tuto chvíli s pokorou a vděkem přijímám.