Láska nezná nepřítele
Ilustrační foto: Freepik

Láska nezná nepřítele

19. 6. 2025

Je konec prosince 1944. Sníh pokrývá zem jako těžká přikrývka a mráz se drží ve vzduchu jako nevyřčené slovo mezi dvěma lidmi. Za oknem buší silný déšť. Kapky sklouzávají z povrchu oken, jako vojáci, kteří ustupují z boje – tiše, bez řečí.

Doma vládne ticho jako v hodinách, které se bojí tikat. Pouliční lampy jsou zhasnuté, ulice ponořené do temnoty, aby letadla na obloze nic neviděla. Obloha je šedá a tichá. „Magdalénko, pojď už spát," zaznívá hlas matky. Poslušně odcházím v mé šedé, ušpiněné košili do postele. Bouřlivý déšť se uklidnil jako hádka, která sama sebe unavila. Venku slyším šum sněhu, který se tiše usazuje na větvích stromů a sleduji, jak můj svícen kreslí obrysy, které vypadají jako stíny lidí, co tu zůstali jen v paměti. Probouzí mě dunivé kroky. Otřu si oči. „Ty kroky byly pravděpodobně sen…“ pomyslím si. Rozhoduji se, že ještě zůstanu v mé teplé, zahřáté posteli. Každé ráno mě budila matka, abych šla pomáhat s dobytkem a jinými pracemi. Dnes to bylo jiné. Jako by se ve světě něco změnilo. Ticho tak těžké, že jsem se rozhodla vstát z postele. V tu chvíli slyším slovo… ne české. Všichni stojí u okna. V máminých očích vidím něco neobvyklého. Strach. Bezmoc.

„Jsou tady,“ řekla babička. „Němci“. Cítila jsem, že něco skončilo, něco, co nikdy nebude stejné. V okně vidím uniformy. Zbraně. Brašny na zádech. Studený výraz. Nulová vřelost. Postavy zdatné jako stíny hor. Otec musel odejít do války, neviděla jsem ho týdny. „Běž do svého pokoje, Magdaléno. Tady pro tebe teď není bezpečno. Můžeš dnes zůstal déle v posteli,“ říká matka s napjatou tváří. Odcházím, ale nechávám pootevřené dveře. Jsem zvědavá. Po chvíli se začíná něco dít. Do našeho domu vstupují vojáci. Přesně takoví, jaké jsem viděla z okna. Sotva rozumím jejich rychlým větám. Moje matka jen neupřímně přikyvuje hlavou. Těžké boty vojáků znějí v chodbě jako tlumený hrom. Jeden z nich vstupuje dovnitř a pokládá těžký batoh na starý dřevěný stůl. V rukou drží pušku, která se lehce leskne v šeru. Pak slyším tlumený hlas vojáka — varování. Srdce mi buší rychleji. Mám pocit, že svět, který jsem znala, mizí za závěsem deště a šera. Najednou matčin hlas prolomí ticho: „Magdaleno, rychle! Otevři okna dokořán, přilni závěsy ke sklu a postav se mezi futra!“ Její hlas zní naléhavě, bez času na vysvětlení.

Srdce mi buší jako zvon, když rychle plním její pokyny. Vítr zvenku proniká do pokoje, smísený s těžkým deštěm, který opět bubnuje do okenních tabulek. Venku se zvedá hukot – vzdálený, ale blížící se. Letadla. Rychle a nemilosrdně přelétávají oblohu. Těžké motory burácejí nad hlavou. Někde v dálce se ozve první exploze – prudký záblesk a rachot, který se rozléhá jako hrom v údolí. Okolo nás se rozpoutává chaos, ale v tom úzkém prostoru mezi futry je čas na ticho, na dech, na strach, který svírá hruď. Matka drží mou ruku pevně, ale její rty jsou beze slov. Venku se rozsvěcují plameny, křik se mísí se zvukem padajících trosek. V tu chvíli chápu, že nic už nebude jako dřív. „Mami, co se to stalo?“ ptám se. Její oči se proměnily v údolí smutku, které nedokážu slovy popsat. Bere mě do náruče a silně objímá. Mřížkou okna vidím postavy, hemžící se na ulici. Lidé se snaží umýt špínu, krev a prach, který zanechal předešlý výbuch. Někteří si jen umývají obličej, jiní roztrhaný šat. Vše je zpomalené – jako by se čas na chvíli zastavil, a přesto kolem zuří boj o přežití.

Přistupuje ke mně postava, kterou neznám. Tmavé oči. Hluboké tak, že by v nich někdo mohl utonout. Srostlé obočí, tvrdé rysy. Kleká si ke mně, abychom byli ve stejné výškové úrovni. Jeho rty se na mě začínají usmívat. V jeho očích vidím něco, co ostatní vojáci nemají. Vidím jiskru. Něhu. Mír. Matka i babička na mě upírají zrak a v jejich obličeji vidím udivenost. Voják se mě zeptal, jak se jmenuji, kolik mi je a s čím si ráda hraji. Nečekala jsem, že se někdo z nich bude zajímat právě o mě. Všichni vojáci, co jsem kdy viděla, byli jako kamenné sochy – studení, mlčenliví. Ale on ne. Tenhle měl oči, které nehledí skrz člověka, ale do něj. Znovu se usmál. Ale ne tak, jak se usmívají ti, kdo něco chtějí. Usmál se jako někdo, kdo něco pochopil. „Morgen kommt Gefahr,“ říká nakonec. Nebyla jsem si jistá, co to znamená, ale výraz v jeho očích je najednou vážný. Přes vážnost ale nepřestává být lidský. Poté odchází.

U nás v kuchyni se to hemží vojáky a já nemůžu chodit ven. Cítím se jako nemocný pták, který má zraněné křídlo a nemůže létat. Když se dívám k nebi, vidím podivné šedé věci, které tam visí jako zapomenuté hračky. Matka řekla, že jsou to rušiče leteckých navigací. Nikdy jsem nechápala, jak něco, tak tichého může být, tak nebezpečné. Další den přichází onen voják. Prozrazuje mi jméno. Otto. V ruce drží malý balíček a v něm něco zabaleného. Pokládá to na stůl a ukáže na mě. Uvnitř je trocha pšenice — obalená v hrudkovitém cukru. Ne moc. Ale dost na to, abychom cítili, že jsme na chvíli nebyli jen okupovaný dům. Slušně jsem poděkovala a začala s chutí pojídat. Voják se usmíval a po chvíli zase zmizel. Začínám ho mít ráda, říkám matce. Cukr se rozplývá na jazyku jako vzpomínka na časy, kdy svět nebyl tak těžký. Druhý den se znovu objevil. Tentokrát nepřichází s pšenicí ani cukrem. Drží v ruce něco jiného — drobnou dřevěnou figurku. Je to malá panenka, ručně vyřezaná, s obličejem tak jemným, že se mi chtělo věřit, že umí šeptat. Má vyřezané šaty a v ruce kousek provázku jako kabelku.

„Für dich,“ říká tiše a podává mi ji, jako by to bylo něco křehkého, co se snadno rozbije — ne dřevo, ale důvěra.

Pomalu k němu přistupuji a křehce si beru dárek. „Danke“ odpovídám. Objímám ho. Sama od sebe. Získává si moji důvěru. Držím panenku opatrně v dlani a všímám si, že na spodní straně nožičky je vyřezáno malé „O.“ Usmívám se poprvé po dlouhé době.

Další den. Další exploze. Máma mě budí. „Schovej se pod peřinu, je tu další útok.“ Nehybně ležím pod duchnou. Zazní výbuch. Tak silný, že si musím zacpat uši. Slyším výkřik. Krátký. Poslední. Až vše utichne vstávám a běžím se podívat, co se stalo. Stojím před domem v noční košili, která mi vlaje okolo mých lýtek. Ve vzduchu cítím spáleninu a popel. Okolo mě začíná rozruch. Sousedi! Moje kamarádka Jana. Zbyly po nich jen závany vzpomínek, které pálí víc než oheň sám. Stojím tam, uprostřed ulice poseté troskami, a dívám se na místo, kde jsme si ještě před pár dny hrávaly s panenkami. Teď tam leží jen zlomený kousek dřeva. Možná to byla její panenka. Možná moje.

Chci plakat, ale nemám sílu. Slzy se mi zasekly někde hluboko, stejně jako hlas.

A pak najednou... známý hlas. Hluboký. Z cizí řeči, která mi už nepřipadá tak cizí. Otočím se. Otto. Bere mě do náruči a klidným hlasem mi něco říká. Odnáší mě do bezpečí. Domů. Začíná vést rozhovor s mojí matkou. Nerozumím jim. „Magdo, musíme někam více do bezpečí. Sklep, kam bychom se mohli schovat, nemáme. Půjdeme k tetičce.“ Šeptám matce, ať se ho zeptá, proč je k nám tak hodný, když nás mají zabíjet. Matka se na mě krátce dívá, ale v jejích očích není hněv. Spíš únava a zmatek. Říká mu to. Pomalu. Každé slovo vážila. Já zatím pozoruji, jak Otto stojí v té tmě, v tom tichu, které vždycky přichází po výbuchu, a jen dýchá.

Otto neuhnul pohledem. Pak si dřepl, aby se naše oči setkaly ve stejné výšce. „Protože moje sestra měla oči jako ty,“ říká tiše. Jeho hlas je najednou jiný — ne vojenský, ne povelový. Spíš jako když se někdo dotkne zranění, které už dlouho krvácí dovnitř.

Nevím, co říct. Jen se přibližuji a nechávám ho, aby mě vzal do náruče. Cítím, že to potřebuje stejně jako já. Cestou do úkrytu jsme potichu. Myslím na jeho sestru… Přicházíme k tetě. Dveře jsou pootevřené, jako by i dům věděl, že není čas čekat na klepání. Všude je cítit vlhká omítka a zatuchlý sklepní vzduch. Uvnitř je šero. Tetička sedí u stolu, drží v rukou růženec, ale její prsty se nehýbají. Jen oči, které se ani neptají, kdo přišel. Ví to. Ve válce lidé přestávají být překvapení. Otto se odmlčel a stojí u dveří, jako by nevěděl, kam patří. Nakonec si sedá na zem, opírá se zády o stěnu. Tetička nic neříká. Přijala ho, jako se přijímá bouře – bez otázek.

Já sedím vedle matky a hledím do kamenné podlahy. „Jak se jmenovala?“ ptám se po chvíli, nesměle. Otto zvedá hlavu. „Elise“, šeptá. To jméno zůstává viset ve sklepě, jako kdyby ho ani zdi nedokázaly pohltit. O pár dní později, kdy je svět klidnější, beru kus papíru z otcových starých poznámek a uhlík z kamen. Kreslím holčičku. Má spletené vlasy, podobné jako já. Drží panenku. Tu samou, co mi dal. Nad kresbu píšu jediné slovo: Elise.

Po obědě Otto přichází a podávám mu papír beze slov. Bere ho do ruky, chvíli na něj hledí. Schovává si ho do kapsy kabátu. V jeho očích je něco, co zůstalo dlouho. Něco jako... domov. Nebo alespoň vzpomínka na něj. Jako by to byl jediný důkaz, že někdo, koho miloval, tu opravdu byl.

Jsme u tetičky už třetí den. Ve sklepě to páchne po potu, starou omítkou a strachem. Otto za námi přišel jen párkrát – vždy jen na chvíli, ve spěchu. Venku má povinnosti a vždycky se vrací. Dokud nepřišel ten zvuk. Zpočátku to zní jako vítr. Ale pak to začíná růst. Jako když se valí hora.

Rána.

Tak silná, že se země pod námi rozpadla. Zdi se třesou, láhve padají z polic, světlo zhasíná. Hrudníkem mi projíždí vlna, jako když ztichne srdce. „Otto!“ Křičím dřív, než si uvědomuji, že vůbec otevírám pusu. Matka mě stahuje k zemi, přikrývá mě tělem. Ale já něco cítím. Chci vstát. Něco mi říkalo, že musím. Musím ho najít.

Strach mi svírá hrdlo jako neviditelná pěst. Srdeční tep mi bije tak hlasitě, že mám pocit, že se roztrhne. Nohy se mi podlamují s každým neklidným krokem. Vzduch je hustý prachem, který se mi lepí na kůži. Kolem vládne ticho, tak tíživé, že z něj mrazí. Vím, že venku číhá nebezpečí, že každý okamžik může být poslední, a přesto mě něco neuvěřitelně táhne ven — nutkání, které jsem nedokázala potlačit. Srdce mi říká, ať zůstanu, ale mysl, zoufale toužící po Ottovi, mě přemáhá. Pomalu, téměř jako bych bojovala s vlastníma nohama, vykračuji do šera, kde stíny ožívají a každý krok se zdá být krokem do propasti.

Všechno je pokryté prachem. Jako by vesnice zestárla o sto let během jediné minuty. Domy dýchají dýmem, okna brečí rozbitým sklem. Vidím ho. Leží kousek od zasaženého domu, zborceného jak domeček z karet. Jeho kabát je potrhaný, ale oči má otevřené — upřené k nebi. Vypadají... jako kdyby v něm stále hledal naději. Rozbíhám se k němu, kolena mi klouzají po kamení. „Otto!“ Klekám si vedle něj. Nic. Nepohnul se. Ale v ruce něco drží.

Ten papír. Moji kresbu. Elise. Zakrvácený, ale pevně sevřený, jako by to bylo to poslední, co si chtěl vzít s sebou. Jeho prsty jsou studené. Jeho dech už nikde. „To není fér…“ šeptám. Slzy mi proudí po tváři. „Neměl jsi umřít. Ty ne…“ Skláním se a tisknu mu kresbu k jeho srdci, kde už ale nic nebije.

Pak ho objímám. Naposledy.

 

 

 

2. světová válka Jarní soutěž 2025 Můj příběh vzpomínky
Hodnocení:
(5.1 b. / 11 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit


Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 25. týden

Jak dobře znáte postavy z knih? Na to odpoví vědomostní kvíz tohoto týdne.