Jarka Jendrisková

Mé pozdní spisovatelské motto pro  prvotinu Láska podle Párala i pro mé další flirty se psaním.       

      Někdy to ženská prostě vydrží strašně dlouho nic nenapsat, jen tak žije, pracuje, stará se, pozoruje a přemýšlí o všem, co vidí, slyší a prožívá.     Sem tam sice něco  v duchu  okomentuje a něco ji napadne, ale má tolik práce, že ten proud  povinností zase ty komentáře a  nápady  pryč   odnese.  

     Ale  také se hodně  směje a sní, celý život se směje a  sní, nejen v mládí, to se málo ví. Ale především pořád čte, to patří k životu jako vzduch.     

       A pak najednou pan Čas  milostivě povolí vodítko nebo otěže, chcete-li a ona se posadí ke klávesnici, která už neslouží jen k práci a  najednou se ty nápady,  vzpomínky,  pocity,  sny a humor přenášejí na papír, až se sama diví, kdeže to vše uloženo bylo. Ale pozor, pan Čas už to dlouho nedovolí, takže je třeba nezahálet.