Moje mamina (84) chodí, aby chodila a žila, já chodím, abych viděla a poznávala nová místa, nové trasy, kde je ticho lesa a radost dýchat, kde nehrozí "overturismus" a nikdo nekroutí hlavou nad tím, jak funím do kopce. Baví mě trasy dopředu plánovat, protože musím někam dojet, zaparkovat a namalovat si na mapě okruh, který zvládnu ujít a nakonec dojet zpátky domů.
Nedávno jsem zvolila 16 km německou stranou Krušných hor s cílem na česko-německém rašeliništi. Z naší strany je to přírodní rezervace, kam se nesmí, ale u sousedů je to nádherná rezervace Georgenfeldské vrchoviště s povalovým uzoučkým chodníčkem se spoustou informací o kytkách, stromech a potvůrkách, které tam skáčou a poletují.
Byl všední den, nikde nikdo, atmosféra místa prostě úžasná a ten kilometr a kousek jsem šla skoro přes hodinu. Nevadí mi chodit sama, ale tentokrát přepadla lítost, že se o všechny ty dojmy nemůžu podělit. A to je ta druhá strana "singl ťapání", kdy nedílená radost zůstává sice radostí, ale je jen poloviční. A tak mě napadlo, podělit se tady, s Vámi a hned je mi líp.