A tak ten nerozum už Evropě v průběhu našich dějin zůstal, neboť dopustila kruté náboženské války mezi věřícími ve stejného boha, nechala se ošálit Hitlerem, její východní část pak Stalinem. Stejný nerozum ji přinutil podcenit důsledky emigrantských vln z muslimských zemí, které mohou ohrozit samou její existenci. V současné době pak Evropa díky „Zemi, kde zítra již mělo znamenat včera“ nebezpečně balancuje na hraně 3. světové války, která by ji zničila ještě dříve.
Ale to by byla škoda, nemyslíte? Evropa je i přes výše uvedenou kritiku překrásná stará dáma a žádný jiný kontinent nemá na tak malé rozloze tolik tvarů, vůní, barev, příběhů a osudů.
K mému prvnímu setkání s částí Evropy, o které budu psát, došlo v témže roce, kdy Česká republika vstoupila do EU a nebylo to setkání ledajaké. Nedá se ani říci, že to byl splněný sen, protože kdysi, v dobách mého raného mládí, kdy jsem se nechala opájet nádhernými příběhy řeckých bájí, mě ani ve snu nenapadlo, že se do Řecka někdy podívám.
A to dokonce na Krétu, kde se měl narodit Zeus a kam měl také později unést Európu, tam kde měl žít Mínótaurus. Na Krétu, kde se narodil a tvořil Nikos Kazantzakis, autor Řeka Zorby a Posledního pokušení Ježíše Krista. Na Krétu, kde se odehrává podstatná část mého milovaného románu Roberta Fuldghuma Třetí přání. „Na Krétu…“ Už zvuk toho jména evokuje dálku, nádherné staré mýty, tajemství, ale i hrdost a statečnost jejích obyvatel.
A tak tam v tom roce 2004 letím, letím úplně poprvé, nebojím se a žasnu. Jsem jako dítě na kolotoči, zalykám se radostí: vidím Itálii, je pode mnou, skutečně vypadá jako vysoká bota, ale proč jako namočená do šlehačky? Ale to jsou přece vlny, dochází mi, moře omývá tu italskou botu a já jsem v tu chvíli neskutečně šťastná…
Fascinující je i přelet nad Řeckem, ta jeho členitost, úplně stejná jak ji známe z mapy…, ale už se blížíme ke Krétě, klesáme a já prožívám nádherný živý sen, kdy se oblaka a mořské vlny k sobě přibližují, prolínají se, splývají a já nerozeznávám, kde je nahoře a kde dole…, na to se nedá zapomenout.
Stejně jako na tu vůni, která mě zasáhne a obklopí už na letišti a sílí každým kilometrem, kterým se blížím k cíli. Není divu, každý přece ví, že Kréta voní - tak to asi bude moře, logicky, pak olivy, tymián, levandule, atd., říkám si, ale je mi jasné, že to není vše, že to je jen takový vrchní tón, to hlavní, srdce té vůně mi uniká, stejně jako tón spodní a já věřím, že do konce pobytu to tajemství odhalím.
S posvátnou úctou stoupám na dlažební kameny města Knósos, zírám na fresky zobrazující tanečníky s býky a krásné ženy s odhalenými ňadry, delfíny, ryby… A vše tak barevné, živé a uhrančivé, jako by to umělec dokončil letos a ne před 3 tisíci let. Dobrá práce restaurátorů? Možná, možná ne, jak říká Robert Fulghum.
Vytahuji foťák, ale očima fotím víc a přiřazuji si spatřené až někam na dno mysli, tam kde kralují postavy řeckých bohů a bohyň, králů a satyrů, krasavic i děsivých oblud ze Starých řeckých bájí a pověstí, které mi tam uložil pan Eduard Petiška v dětství.
Představuji si tu hrůzu, kterou prožívalo těch „12 nejkrásnějších panen a jinochů“ dovezených z celé Kréty za účelem nasycení Minotaura a zase mě napadá, jak se pořád od té doby v dějinách opakuje ta chyba, obětovat něco nebo někoho zlu a věřit, že se tím zlo zastaví. Ale také myslím na to, že se vždy a znovu najdou Théseové, kteří se zlu vzepřou a Ariadny, které svou červenou nití ukazují cestu z labyrintů, v nichž se na své cestě životem lidé ztrácejí a bloudí.
A tak se na Krétu opakovaně vracím, když se složení její vůně napoprvé odhalit nepovedlo, tentokrát jedu na opačný konec, na jih, kde kdysi řádili hippies, a kde jejich stopa ještě nevychladla. Pojďte tam na chvíli se mnou, každého přece baví „Květinové děti.“
Naděje, že všudypřítomná vůně konopí přehluší tu vůni, co nám nedá spát, která vyvolává to nejlepší i nejhorší, co je v nás a nutí nás tančit jako Řek Zorba, hrdě, s nadšením i když je vše ztracené, vyšla jako marná. Ta vůně nebo nálada, chcete-li, je tady zase, je tady s námi a my ji opět neumíme identifikovat.
Ale jinak už rozpoznáváme spoustu dalších vůní jižní Kréty, je tam samozřejmě tamaryšek, oleandr, granátové jablko, vistárie a Bugenvilea, ale také i pepřovník, máta a aloe, tak proč mi to nestačí? Proč odjíždím a nevím, stále nevím…
Nezbývá, než přivonět k dalším řeckým ostrovům, to by v tom byl Zeus, abych na tu vůni nepřišla!
Korfu voní po Metaxe, kterou jsme hned první večer ještě před ochutnáním rozbili a hned běželi koupit novou, po mandarinkovém likéru, který je místní specialitou, po oleandrech a opět po konopí, tentokrát v klášteře, plném hulících mnichů.
Zakynthos voní rozžhaveným pískem v dechberoucí nádheře Zátoky vraků a olivovými háji, mořem, které si s tebou nejprve hraje a pak ti ukáže, kdo je tady pánem.
Santorini je báj o Atlantidě, které chci věřit, když proplouváme kalderou, vzniklou sopečným výbuchem, který zničil vyspělou civilizaci na ostrově. Atlantida, tak krásná, tak dokonalá, ale tak křehká a bezbranná proti běsnění živlů nebo snad bohů? „Vábí mě plout, i kdyby mému toužení se do tváře vítr smál, vábí mě plout za tichým snem, co se jen chvíli zdál. Touha má bílý šál, křídla spálená, Atlantis, láska má, vášeň vzdálená, vzdálená…“ Slyším hlas Marty Kubišové, burácení vln a náhlý intenzivní pocit svobody a přesahu svého já. Santorini voní úplně po všem, co v Řecku milujeme a fascinuje západy slunce, při kterých se chce přísahat na život a zapomenout na smrt. Odpověď na to, co hledám, ještě úplně nenacházím, ale už jsem blízko…
A tak se pokorně vracím zpátky na Krétu a snad intuice, snad prozření mě tentokrát vede rovnou k cíli, kterým je hrob Nikose Kazantzakise v Heraklionu. A tam na jeho náhrobku na mě čeká odpověď:
Nemám naději. (V nic nedoufám)
Nemám strach. (Nebojím se)
Jsem svobodný.
Svoboda a touha, to jsou ty vůně, kterými voní Řecko a řecké ostrovy, vůně vanoucí k nám z dávných věků antiky, prosakující z příběhů jejich hrdinů až do dnešních dnů a my toužíme být svobodní a stateční jako oni.
Spolu s mořem a olivovými háji, girlandami bugenvileí, záplavou květů oleandrů a trsů rozmarýny a tymiánu tvoří omamný návykový koktejl, kterému nelze odolat a nutí nás jej pít znovu a znovu, alespoň jednou ročně o dovolené.
