Ale hrubě se zmýlil. Našel dvě zpupné, neposlušné a uzavřené do sebe dvě bytosti revoltující proti všemu. Ale vyjeli jsme.
Od města k městu. Nové Město nad Metují. Město krásné, s renesančními domy. Procházíme městem k zámku. Zámek byl v majetku Colloredů-Mansfeldů. Táta povídá, vysvětluje, popisuje. My mlčíme. Bavte se se mnou. Vždyť to vypadá, jako že si vás vydržuji. Tamhleta paní se na mě dívala pátravě.
Dobruška, Náchod, Rychnov nad Kněžnou. Spíme po hotelech, což se nám se sestrou líbí. Procházíme krajem Boženy Němcové a Aloise Jiráska. Nutno uznat, že táta je dobrý průvodce. Mnoho zná.
Od zámku k zámku, procházky přírodou. Bavte se se mnou. Kdybych si vzal s sebou dvě figuríny a naučil je se vyhýbat kamenům, tak to vyjde nastejno. Účinkem byl náš bouřlivý smích.
Od hotelu k hotelu. Na blind. Jednou táta nesehnal hotel a spíme na ubytovně. Jsou s námi dvě staré dámy, učitelky. V noci se dovnitř dobývá opilý muž, že prý si zaplatil nocleh. Pro nás cesta nabývá na dobrodružství a hledáme si cestu k tátovi. Po večeři si povídáme. Všimly jsme si tátovy nervozity. Začal víc kouřit a večer si k cigaretě začal dávat i sklenku vína. Ztrácí svou masku arogantního muže a je ze všeho rozrušený. Nám dvěma je tím bližší, protože ukázal svou lidskost.
Česká Skalice, kraj B. Němcové nás uchvátil. Týden uběhl jako voda a Východní Čechy se nám moc líbily.
Uplynulo patnáct let.
Do východních Čech jsme se vrátily. To už jsme měly každá jedno malé dítě, a tak pro větší pohodlí jsme byly ubytované v kempu v České Skalici. A taky z finančních důvodů. Chodily jsme s dětmi naučnou stezkou od Barunčiny školy. Zde B. Němcová navštěvovala školu v letech 1824-1830 a pak ještě tři roky na nedělní opakovací hodiny. Při výkladu průvodkyně jsme se dozvěděli, že to bylo veškeré její vzdělání. Sama si doplňovala veškeré nedostatky a později Němcová podotýkala, že málokdo touto trnitou cestou dokáže jít.
Putovaly jsme k loveckému pavilonu a Ratibořickému zámku, kde pobývala Kateřina Vilemína Zaháňská, postava z knihy Babička. U mlýna jsme vnímaly těžký život oběšené Mančinky a smutný konec pana mlynáře „Lundra“, jež si ke konci života po úmrtí druhé manželky dal zhotovit rakev a čekal na smrt. Realita mnohem tvrdší než popisuje spisovatelka.
V Panské hospodě se dalo poměrně levně a dobře najíst a my dětem povídaly o Němcové a její knize Babička. A přitom výkladu jsme myšlenkami zalétly k tátovi, a všechno jsme najednou viděly tak nějak jinak.
Nedaleko od Starého bělidla je Viktorčin splav. Dcera a synovec se ve splavu koupali, jezdili po zadku dolů a po prázdninách říkaly ve třídě, že se koupaly tam, kde Viktorka.
Za Viktorkou jsme byly i v Červeném Kostelci, stejně jako kdysi s tátou. Zastavily jsme se u Viktorčina fiktivního hrobu. Člověku mrazí v zádech, když si pomyslí, že to bylo nejhezčí děvče ze vsi. Ten dlouhý neutěšený život až do 70 let v navždy zakalené mysli. Měla prý ještě jedno děcko, ale to jí bylo odňato, aby jej nestihl stejný osud jako prvého dítěte.
S dětmi jsme dělaly výlety do Červené Hory, kde Viktorka sloužila.
Navštívily jsme ještě Náchod, Dvůr Králové. Místa, kde jsme kdysi byly s tátou.
Jednoho dne se dcera vrátila ze školy a ze dveří volala: „Mami, dneska ve škole jsme měli nakreslit, jak jsme strávili prázdniny. Všichni malovali moře, řeku a já namalovala Barunčinu školu. Paní učitelka řekla, že je to nejlepší výkres a že ho dá na nástěnku.“
Neměly jsme foťák, tak jsme si kupovaly pohledy a psaly kroniku o našich výletech. Dodnes ji máme schovanou.