Tentokrát vás nebudu častovat veselými příběhy, kterých bylo až, až, ale ráda bych vám tentokrát přiblížila opravdovou tečku za letošní sezónou.
Poslední den byl opravdu chladný a občas i pršelo, ale protože to byl poslední den, tak přišlo překvapivě dost dětí. Rodiče mi hned hlásili. „Slíbili jsme, že na rozloučenou a závěrečnou přijdeme, tak jsme tady.“ Nebudu vám lhát, když řeknu, že jsem byla opravdu mile překvapená. Děti ke zmrzlině dostali ode mě sladkou tečku, protože vzhledem k dešti, by zvířátka z balónků moc nevydržela. Přesto jsme byli všichni spokojení. A protože počasí opravdu nebylo nic moc, tak jsme zavírali už v 17 hodin. Tak jako letos jsem ještě stroj nikdy „neždímala“. Zmrzlina už byla opravdu na dně, a přesto jsem dělala možné i nemožné, abych nikoho nezklamala.
Ještě se přišla rozloučit i známá, která se postavila stranou, abych obsloužila všechny návštěvníky a jenom poslouchala naše loučení. „Tak se mějte krásně, odpočněte si, a hlavně pěkné svátky. Budeme se těšit zase 1. dubna.“ Takto se loučíme každý rok a vlastně to začali zákazníci už první sezónu. Ale vrátím se ke své známé. „Prosím tě, k jakým svátkům si přejete? Já si nejsem vědomá, že by měly být nějaké svátky.“ „No přece vánoční svátky, my se už neuvidíme a v dubnu si přát pěkné svátky je trapné.“ Přiznám se, že to loučení mě vždy dostalo, zvláště když přišli i ti, co na zmrzlinu nechodí, ale staví se často na pokec. Takto jsem získala pár nových a opravdových přátel, kteří mi i v tom nepříjemném počasí dokázali rozzářit den.
A závěr, jak se říká patří „mistrům“, tedy mým klukům nebo jestli chcete, tak mým šéfům. 1.10. jsem ještě šla douklízet stánek. Zařídila jsem odpojení vody a elektřiny, abych jim trochu ulehčila likvidaci, protože je čekalo ještě pár dnů dlouhé cesty a likvidace dalších stánků.
Odpoledne mi zazvonil telefon. „Danuško, klíč si necháš zase u sebe?“
„Jasně, už jste tady?“
„No, už budeme odjíždět.“
„Tak na mě počkejte, za 5 minut jsem tam. Musíme se přece rozloučit.“
„Tak jo, 5 minut počkáme.“
Stihla jsem to opravdu za 5 minut. Na rozloučenou dostali ode mě každý malou čokoládu, kterou jsem už měla nachystanou a také novinku, placku za pěknou sezónu, kterou budou dostávat ode mě děti v příští sezóně. Nesmělo chybět objetí a vyslechla jsem si, že jsem jejich „zlatíčko“ a na závěr nesměl chybět ještě památní snímeček, protože „kluci“ jsou opravdu úžasní. Nemít takové šéfy, tak bych zde tak dlouho nevydržela. Příští rok budu totiž slavit 15 let zmrzůinových sezón.
A toto je opravdová tečka a konec letošní sezóny, při které mi doma ukápla slzička.
