Svým tichým hlasem francouzsky vyprávěl o strašné genocidě, kterou zázrakem přežil ve své zemi v druhé polovině sedmdesátých let. Jeho tlumočník nevěřícně poslouchal.
Dnes si už pravděpodobně málokdo pamatuje jména Pol Pot, Ieng Sary nebo Khieu Samphan, představitele režimu Rudých Khmérů. Pro vznik jejich ideologie měl zásadní význam pobyt ve Francii, kde studovali v padesátých letech. Dostali se do prostředí, kde dominoval dogmatický francouzský komunismus a byl velmi populární čínský maoismus. Rudí Khmérové převzali z maoismu kult venkova, nenávist k městům a přesvědčení, že násilí je oprávněný nástroj "očisty". Po návratu domů využili nedůvěry kambodžských venkovanů k městu a zneužili buddhistický koncept očisty. Výsledkem byla ideologie radikálnější než čínský maoismus, odtržená od reality, posedlá "očistou" a schopná masového násilí.
Kambodžský ministr vyprávěl manželovi, jak to probíhalo. Po dobytí hlavního města Rudí Khmérové celou zemi proměnili v obrovský pracovní tábor. Phnompenh a další města byla během několika hodin vyprázdněna. Lidé byli nuceni odejít na venkov, kde pracovali v nesmírně obtížných podmínkách. Každý, kdo měl vzdělání, kontakty se zahraničím nebo jen působil „příliš městsky“, byl považován za nebezpečného. Stačilo nosit brýle. Lidé museli pracovat dlouhé hodiny na rýžových polích. Všichni stejným tempem, bez ohledu na věk či zdraví. Rodiny byly rozděleny. Byl neustálý nedostatek jídla. Nemoci a vyčerpání byly všudypřítomné. Rudí Khmérové šetřili náboji, takže často zabíjeli své údajné nepřátele motykami. Počet obětí je odhadován na téměř dva miliony lidí, což odpovídalo zhruba čtvrtině tehdejšího počtu obyvatel země. Během naší cesty v Kambodži se nám tato zvěrstva zdála neuvěřitelnými. Kolem sebe jsme totiž viděli pouze usměvavé a milé lidi. Patřil mezi ně i náš taxikář v Phnompenhu, jehož celá rodina byla Rudými Khméry vyvražděna. Možná i proto řídil se značným nadhledem a neměl problém si zkrátit cestu jízdou v protisměru.
V říjnu roku 2006 v Národním divadle v Praze vystoupil Královský kambodžský balet. Jednalo se o reprezentační představení klasického khmérského dvorního tance v rámci státní návštěvy kambodžského krále v České republice. Šlo o velmi výjimečné představení, protože Královský kambodžský balet málokdy cestuje mimo svou zemi. Úvodní slovo měl král Norodom Sihamoni, kterého doplnila Livia Klausová. Kambodžský král studoval v Československu v letech 1962–1975. Přijel k nám jako devítiletý chlapec na žádost svého otce, krále Norodoma Sihanuka, který hledal pro syna kvalitní umělecké vzdělání. Praha se stala jeho druhým domovem. Vystudoval konzervatoř a balet na Akademii múzických umění. Dodnes mluví plynně česky - dokonce tak dobře, že po návratu do Kambodže mluvil česky lépe než khmérsky. V Kambodži mu proto říkali „Čeko“.
Po těchto dvou zcela protichůdných zážitcích spojených s Kambodžou jsme koncem roku 2013 taxíkem příjeli z vietnamského Saigonu (Ho Chi Minh) na hranici s Kambodžou. Opět nás provázeli synovec Martin a neteř Eliška, kterým jsme se společnými cestami snažili zmírnit bolest spojenou s odchodem jejich otce, mého švagra. Na vietnamské straně hranice v Mộc Bài se v davu místních lidí a turistů pohybovali kambodžští naháněči, kteří za deset dolarů slibovali pomoc při rychlém přechodu hranice, pokud si vezmeme jimi doporučený taxík na kambodžské straně. Manžel trpěl bolestmi v té době dosud neoperované druhé kyčle, takže jsme jednomu z nich dali naše čtyři pasy a nechali se vést přes hraniční přechod. Bylo to určité riziko, protože jsme si nemohli být zcela jistí, že nám pasy bez problémů vrátí. Mohl za ně například požadovat více peněz. Spokojil se však s provizí od taxikáře, takže zanedlouho sedíme v autě a jedeme do Phnompehnu.
Přejezdem z Mộc Bài do Bavetu v Kambodži se ocitáme v jiném světě. Ve Vietnamu je více zeleně. Jsou tam téměř všude rýžová pole a gumovníkové plantáže. Silnice jsou lépe udržované, asfalt je rovnější, dopravní značení jasné, píše se latinkou, takže si lze nápisy přečíst, ačkoliv jim nerozumíme. Hustý, ale relativně organizovaný provoz. Více pravidel, jejichž dodržování častěji kontroluje policie. Více obchodů, servisů a malých restaurací.
V Kambodži se krajina stává sušší, prašnější a je méně intenzivně obdělávaná. Je zde méně stromů, více otevřených ploch a všude hodně prachu.
Silnice mnohdy s výmoly. Hned za hranicí v Bavetu jsou kasina, která působí jako umělý ostrov bohatství uprostřed chudšího okolí. Za tímto městem se brzy dostáváme do venkovských oblastí. Mezi vesnicemi jsou větší vzdálenosti. Je zde patrnější chudoba - jednodušší domy a méně aut.
Primitivní čerpací stanice v Kambodži
Ekonomika je v Kambodži méně rozvinutá, mnoho lidí žije z malého zemědělství. Venkov působí o generaci zpět oproti Vietnamu. Provoz je řidší, ale zato chaotičtější. Méně dopravních značek, více improvizace.
Celkově řečeno, po přejezdu hranice jsme měli pocit, že jsme se dostali z rychle se rozvíjející země do pomalejší, chudší a méně organizované společnosti. Tato změna je okamžitě viditelná.
V Kambodži si také už nic nepřečteme, protože khmerština má své písmo – jedno z nejstarších a nejzajímavějších v jihovýchodní Asii. Je sice příbuzné s thajským a laoským písmem, ale je tvarově bohatší a zdobnější. Má oblé tvary, které vznikly původně kvůli psaní na palmové listy, rovné tahy by totiž listy trhaly.
Kambodža, Kampučia, Khmérové a khmerština. Ráda bych zde vysvětlila, jak tyto názvy spolu souvisí. Kambodža je oficiální český název dnešního státu. Pochází z francouzštiny (Cambodge). Kampučia je přímější přepis původního khmérského názvu Kampuchea. V češtině má ale politický nádech, protože si možná pamatujete, že v sedmdesátých letech se v novinách zmiňovala Demokratická Kampučia, což byl ovšem režim krvežíznivých Rudých Khmérů. Prosovětský stát po vietnamské intervenci v roce 1979 se pro změnu u nás nazýval Lidová republika Kampučia. V khmerštině je Kampučia stále oficiální název země. Khmérové jsou většinový národ v Kambodži a khmerština je jejich jazyk. Režim Pol Pota nesl název Rudí Khmérové.
U města Neak Loeung přejíždíme řeku Mekong, podél které pojedeme až do hlavního města. Zhruba dvacet kilometrů před Phnompenhem začínají čínská města duchů. Jedná se o celé čtvrti prázdných vil a řadových domů a široké, dokonale rovné silnice bez lidí. Čínské nápisy, billboardy a realitní kanceláře. Tyto projekty se měly stát luxusními satelity, ale mnoho z nich zůstalo poloprázdných. Blíž k městu se objevují továrny na textil a elektroniku, velké logistické haly, dělnické ubytovny a tržiště. Chbar Ampov je chaotické předměstí na východním okraji Phnompehnu. Ocitli jsme se v husté zástavbě s úzkými uličkami, tržišti a pouličními kuchyněmi.
Motorky se proplétají směsí nových bytovek a starých dřevěných domů, škol, pagod a malých obchodů. Phnompenh v jeho nejživější a nejchaotičtější podobě.
Přejíždíme most přes řeku Bassac, nedaleko místa, kde se vlévá do Mekongu. Vjíždíme do modernější části města, v dálce vidíme první mrakodrapy.
Posledních pár kilometrů podél Mekongu a po čtyřech hodinách cesty se blížíme k místu našeho ubytování.
Hotel River Palace ovšem nestojí u Mekongu, nýbrž na břehu řeky Tonlé Sap, která do města přitéká ze stejnojmenného jezera ležícího severozápadně od Phnompenhu. Z pokojů tak máme výhled na Tonlé Sap, nikoli na Mekong, jak jsme se původně domnívali. Místo, kde se obě řeky setkávají, je však nedaleko.
Hned na pokoji Eliška propukla v pláč. V taxíku zapomněla svůj fotoaparát. Byla to památka na jejího nedávno zesnulého otce. Nebylo snadné ji utišit. Ačkoliv jsme při návratu do Saigonu na vietnamské hranici našli daného taxikáře, zapomenutý fotoaparát popřel.
Náš hotel River Palace leží ve čtvrti Daun Penh, tedy relativně blízko centra, ale ne přímo v turistické oblasti. Kolem je směs administrativních budov, menších obchodů a obytných domů. Vyrážíme na průzkum Pnompenhu.
Přítomnost buddhistických mnichů na ulicích je v Kambodži zcela obvyklá.
Zhruba pět set metrů chůze podél řeky Tonlé Sap se ocitáme u nočního trhu. Vrátíme se tam po setmění. Na dalším úseku již začíná příjemná promenáda. Míjíme zelené parky, všude spousta holubů a lidí, kteří piknikují na trávníku.
Dalších asi tři sta metrů po promenádě vstupujeme do areálu kláštera Wat OunaLom. Jedná se o duchovní centrum kambodžského buddhismu. Patří k nejstarším a nejvýznamnějším chrámům v zemi. Byl založen v roce 1443, tedy ještě před vznikem moderního Phnompenhu. Areál tvoří stúpy, obytné budovy mnichů, hlavní pagoda a menší svatyně. Konají se zde obřady, výuka a každodenní rituály. Tradiční khmérská architektura se zlatými štíty a zdobenými střechami. Věřící přicházejí zapalovat vonné tyčinky, mniši meditují.
K našemu překvapení hrají před pagodou kluci fotbal. Bylo to ale spíše kopání do míče než skutečný fotbal. Děti z okolí si totiž někdy hrají v chrámových dvorech, pokud je tam volné místo. Samotní mniši se však sportu věnují spíše výjimečně a obvykle mimo posvátné prostory.
Pagoda OunaLom
Od kláštera je to ke Královskému paláci již pouze dvě stě metrů. Jedná se o rozsáhlý komplex, který se skládá z několika jasně oddělených částí. Největším objektem v tomto komplexu je Preah Tineang Tevea Vinichhay (Trůnní sál). Slouží pro královské ceremonie, korunovace a státní audience. 
Trůnní sál
Preah Tineang Chan Chhaya (Měsíční pavilón) je v areálu Královského paláce jednou z nejkrásnějších a nejvýraznějších staveb. Jeho otevřená konstrukce umožňuje, aby bylo jeviště při večerních představeních tradičních khmérských tanců zaplaveno měsíčním světlem. Pavilon jasně září zlatou střechou. Vzpomínáme na vystoupení Královského baletu v pražském Národním divadle a česky mluvícího krále.
Měsíční pavilon
Wat Preah Keo Morakot (Stříbrná pagoda) je náboženským centrem komplexu Královského paláce. Nazývá se tak, protože její podlaha je tvořena více než 5 000 stříbrnými dlaždicemi. Nachází se v ní posvátná socha Smaragdového Buddhy vyrobená ze zeleného nefritu. Název „smaragdový“ je tradiční, ne vždy označuje skutečný smaragd.
Stříbrná pagoda
Součástí komplexu této pagody je také královská stúpa, knihovna a několik menších svatyní, které dotvářejí posvátnou atmosféru celého místa.
Kambodžské královské sbírky a galerie jsou umístěny v různých budovách kolem Stříbrné pagody. Obsahují královské insignie, historické předměty, dary státníků, tradiční masky a kostýmy.
V areálu Stříbrné pagody se nacházejí také fresky Rámajany, tvořící souvislý pás nástěnných maleb dlouhý téměř 600 metrů. Zachycují celý příběh Reamkeru – khmérské verze indického eposu Ramajána – od narození hlavních hrdinů až po jejich vítězství. Malby jsou vytvořeny v tradičním kambodžském dvorském stylu, vyznačují se jemnou linií, zlatými detaily a výraznou symbolikou. Na freskách se objevují bitvy, únosy, magické zbraně, létající paláce, mořské bytosti, démoni i bohové. Jde o největší cyklus nástěnných maleb v celé Kambodži, který názorně ukazuje, jak se původní indický epos postupně přetvořil do khmérské podoby.
Královská rezidence je uzavřená část, kterou obývá král. Je samozřejmě nepřístupná veřejnosti. Zahrnuje zahrady, obytné pavilony a administrativní budovy. Vnitřní dvůr byla dříve ženská část paláce, kde žily dvorní dámy. Dnes slouží pro administrativu a protokol. Rovněž není nepřístupná veřejnosti.
V areálu Královského paláce jsou další stúpy, sochy, dekorativní předměty a spousta zeleně, všechno pečlivě udržované.
Na nábřeží řeky Tonlé Sap se hned naproti Královskému paláci nachází malý, ale velmi významný svatostánek. Jedná se o svatyni zasvěcenou Preah Ang Dorngkeu, jednomu z nejuctívanějších buddhistických posvátných obrazů v Kambodži. Uvnitř je socha Buddhy, ke které místní věřící přinášejí květiny, vonné tyčinky a olejové lampy. Je to místo modliteb a proseb o štěstí, zdraví a ochranu. Vůně kadidla, květiny, malé stánky s obětinami. Svatyně bývá v noci krásně osvětlená, atmosféra je klidná a meditativní.
Svatyně Preah Ang Dorngkeu
Noční trh v Phnompenhu má těžko napodobitelnou atmosféru. Je to směs vůní, zvuků, světel a lidí. Živé místo, které však není chaotické ani agresivní.
Trh je zalitý teplým žlutým světlem žárovek, jež se line ze stánků a žárovek nad nimi.
Uličky jsou úzké a plné života.
Vzduch je vlhký, ale večerní vánek od řeky Tonlé Sap přináší úlevu. Grilované ryby, kuřecí křidélka, čerstvé bylinky, citronová tráva. Sladká vůně manga se mísí s kouřem z malých grilů. Občas cítíme fermentované rybí omáčky. Hlasité volání prodavačů, kteří lákají kolemjdoucí. Smích skupinek mladých Khmérů. Hudba z malých reproduktorů. Neustálé bzučení motorek projíždějících kolem. Mladé páry na rande, rodiny s dětmi, turisté, kteří se snaží zbytečně vyjednat cenu, protože ceny jsou zde skutečně nízké. Prodavači jsou většinou přátelští, někdy až překvapivě jemní a trpěliví. U stánků s ovocem se krájí durian, rambutan, longan a jackfruit.
Přímo na místě se vyrábí šťáva z cukrové třtiny.
Lidé sedí na plastových židličkách nebo přímo na zemi, popíjejí ledový čaj nebo pivo Angkor a sledují dění kolem.
Ani my neodoláme a večeříme. Jdeme ovšem mimo noční trh do restaurace na hlavní ulici. Kambodžská kuchyně je nenápadná. Charakterizuje ji jemnost a čistota. Kambodžská jídla málokdy pálí. Chuť je založená na sladkosti a bylinkách, nikoliv na pálivých papričkách. Omáčky nejsou hutné ani těžké. Často se jedná pouze o lehký vývar, kokosové mléko nebo rybí omáčku. Na rozdíl od Thajska se koření používá méně agresivně. Chuť je rovněž méně kyselá a méně výrazná než ve Vietnamu.
V restauraci jsem si dala místní specialitu servírovanou v ananasu.
Po večeři se ponoříme do nočního života kambodžské metropole. Manžel vyvolal záchvaty smíchu Elišky a Martina, když se připojil k tanci na veřejném prostranství.
Kousek na jih od areálu Stříbrné padody se nachází Památník nezávislosti.
V noci je nádherně osvětlen. Eliška a Martin se stali vítaným objektem fotografování pro místní mládež nejen před Památníkem nezávislosti, ale i za ním se nacházejícím Memoriálem Norodoma Sihanuka.
Siem Reap je město v severozápadní Kambodži, odkud je snadný přístup na jezero Tonlé Sap a k ruinám starobylého města Angkoru. Cesta z Phnompenhu trvá více než pět hodin a je dlouhá přibližně 310 kilometrů. Náš řidič snadno zvládá místní provoz. Pro nezkušeného řidiče by největší riziko představovaly všudypřítomné motorky a náhlé manévry místních řidičů. Po zhruba půldruhé hodině projíždíme město Skun, které je známé smaženými pavouky. Tak to tedy nemusíme, ačkoliv Martin v jídle rád experimentuje. Většina z nás nemá ani zájem vidět tamní trh s tarantulemi. Výjimkou je opět Martin, ale je snadno přehlasován. Ve městě Kampong Kdei se nachází starobylý angkorský most z 12. století, jeden z nejdelších kamenných mostů v jihovýchodní Asii. Před vjezdem do Siem Reapu se krajina mění, přibývá palem a rýžových polí.
Cestou do Siem Reapu
Zhruba hodinu autem od Siem Reapu leží na jezeře Tonlé Sap vesnice na kůlech Kampong Khleang. Cestou opět nechyběl místní kolorit.
Na jezeře jsme měli možnost pozorovat život místních lidí. Aby se dostali domů, musejí připlout na loďce a vylézt po strmých schůdcích žebříku.
Zájem poznat toho druhého byl oboustranný, včetně malých dětí a jejich maminek.
Základním dopravním prostředkem jsou dost primitivní loďky, které dokážou ovládat i zcela malé děti.
Na loďkách se dopravuje všechno, včetně dříví.
Některé dřevěné stavby na kůlech jsou skutečně pozoruhodné.
Kampong Khleang je jedna z největších vesnic na jezeře Tonlé Sap. Žijí zde tisíce obyvatel, kteří se živí rybolovem a zemědělstvím na březích jezera.
V Siem Reapu jsme prožili poslední den roku 2013. Každá generace odlišně. Zatímco mládež slavila na ulicích města se svými vrstevníky z celého světa, my jsme brzy ulehli s pocitem odpovědnosti, protože na Nový rok nás čekala namáhavá návštěva ruin starobylého města Angkor vzdáleného od Siem Reapu přibližně deset kilometrů.
Hned po časné snídani jsme se vypravili na cestu, Martin s Eliškou spali na zadním sedadle. Nejsem si proto jistá, zda vnímali scény, které se nám naskýtaly z oken auta.
Po příjezdu k vstupní bráně do památky UNESCO se však zázračně vzpamatovali. Již v době naší cesty byl Angkor zaplaven turisty. Všude davy lidí, především z Číny a jiných asijských zemí.
Naši mladí společníci si ani zde nemohli stěžovat na nedostatek pozornosti ze strany především dětí, ale i buddhistických mnichů.
Angkor byl srdcem starověké Khmérské říše a je to jeden z největších archeologických komplexů na světě. Byl založen již v 9. století, kdy král Džajavarman II. sjednotil khmérská území. Během následujících staletí zde jednotliví vládci budovali monumentální chrámy, vodní nádrže a kanály, které odrážely nejen jejich moc, ale i hluboké propojení s hinduistickými a později buddhistickými kosmologiemi. Nejznámější stavbou je Angkor Wat, obrovský chrámový komplex z 12. století. Jeho dokonalá symetrie, reliéfy a věže symbolizují mýtickou horu Méru, která představuje střed vesmíru. V hinduismu je to osa světa, kolem níž se otáčí kosmos. Je obklopena sedmi kruhy hor a oceánů, což vytváří ideální, posvátný vesmírný plán. Na jejím vrcholu sídlí božstva, zejména Brahma a Indra.
Nedaleko stojí Bayon, chrám proslulý stovkami záhadných kamenných tváří, které ztělesňují krále Džajavarmana VII. jako soucitného vládce.
Součástí areálu je také Ta Prohm, ponechaný částečně v zajetí džungle, kde kořeny obrovských stromů prorůstají mezi kamennými bloky a vytvářejí jedinečnou atmosféru.
Angkor není jen soubor chrámů, ale i svědectví o vyspělé civilizaci, která dokázala vybudovat i důmyslný zavlažovací systém.
V tomto starobylém městě bylo rovněž pěstováno umění, jež dodnes fascinuje svou jemností. Ukázky khmérské kultury bylo možné zhlédnout i mezi památkami.
Ze snímků uvedených v tomto článku je patrný zájem turistů o toto nádherné místo khmérské historie. Kambodžská vláda se snaží cestovní ruch dále rozvíjet. V září roku 2025 bylo otevřeno nové letiště Techo, které má zásadně zvýšit kapacitu letecké dopravy. Nové letiště je inspirováno tradičními khmérskými stavbami, včetně Angkor Watu. Je použit motiv "mandaly" neboli kruhového uspořádání kolem centrálního prostoru. V interiéru se objevují stylizované lotosové květy, symbol čistoty a osvícení. Stěny a sloupy nesou jemné reliéfy. Vodní plochy kolem terminálu připomínají obří nádrže Angkoru. Prostor letiště je navržen tak, aby působil tichým, meditativním dojmem, což je v souladu s buddhistickou představou o harmonii a rovnováze.
V současné době však Kambodža čelí mezinárodní kritice kvůli tak zvaným "továrnám na online podvody". Jedná se o uzavřené, vysoce střežené komplexy, kde jsou lidé drženi proti své vůli. Tyto areály jsou obehnané zdmi, ostnatým drátem a ostrahou. Uvnitř pracují stovky až tisíce lidí, často oběti obchodování s lidmi. Jsou nuceni provozovat online podvody jako investiční podvody, kryptopodvody, vydírání a phishing. Pracuje se tam 12–18 hodin denně pod hrozbou násilí. Oběťmi jsou lidé z Číny, Vietnamu, Filipín, Indie, Afriky, ale i z Evropy. Lákají je falešné nabídky práce – po příjezdu jim zabaví pasy a jsou uvězněni. V roce 2025 Kambodža sice oznámila velký zásah proti těmto centrům, včetně razií a tisíců zatčených, ale mnoho z nich stále funguje. Jde v podstatě o moderní formu otroctví. Oběti jsou mučeny, prodávány mezi gangy, drženy v dluhu. Podvody míří na lidi po celém světě, včetně Evropy a České republiky.
Dalším současným problémem pro kambodžský cestovní ruch jsou ozbrojené střety mezi Kambodžou a Thajskem, které probíhají na hranici obou zemí. Jde o dlouhodobý spor o území kolem starověkých khmérských chrámů, jehož kořeny sahají k nejasným hranicím z koloniální éry. Konflikt se občas vyhrotí do přestřelek a dělostřeleckých útoků. Turistické oblasti Angkoru a Siem Reapu sice zůstávají mimo přímé ohrožení, ale zahraniční návštěvníci mohou být přesto od cesty do Kambodže odrazeni.
Kambodža prošla a i nadále prochází složitým vývojem, který se snažíme dále sledovat, přičemž si vždy vzpomeneme na jejího česky mluvícího krále. Jak ho asi ovlivnil jeho dlouhý pobyt u nás a jak se na základě této zkušenosti v naší zemi dívá na současný vývoj v jeho zemi?
