Tak už je snad zase tady někde před dveřmi! A já, plna vděku za možnost ji znovu uvítat, chci zachytit tu zvláštní tajemnou chvíli, kdy konečně ujme se zas své vlády nad Zemí.
Ano, mluvím o Vesně – té mladé krasavici, která se zřejmě někde zapovídala a nechala nás proto déle v péči vládce sněhu, vichru a vůbec všeho toho zimního nečasu.
Avšak pár jejích malých velvyslanců – drobných kvítků opatrně vystrkujících své žluté a modré hlavičky z dosud zmrzlé půdy – jsem již v naší zahradě zahlédla!
První jarní kvítka – předvoj, který připravit má všechny pozemšťany na uvítání své krásné paní. Už se tolik těším, až znovu rozkvete naše stará třešeň před okny – po kolikáté již? Ano, již skoro po sedmdesáté osmé!
Naše máti ji tu kdysi dávno zasadila, když jako mladá maminka přivezla sem z porodnice svého prvního syna. Každým rokem se její kmen sklání níže a níže k zemi - je již jako stará unavená žena, která už nemá sílu se narovnat.
Ale přesto každým rokem zase kvete! Jakoby v těch květech chtěla do světa vyzpívat svou touhu ještě chvíli pobýt mezi svými přáteli.
Má i spousty pravidelných návštěvníků - sýkorky, kosi, holoubci a i další zástupci ptačí říše rádi využívají možnosti si v jejích větvích odpočinout a načerpat tak sílu ke svým dalším aktivitám. Jak přála bych si jim rozumět - co si asi povídají a jaké mají plány pro letošní jaro?
A jaké plány máme my, starší a pokročilí? Hlavně ať jsou pozitivní a přinesou nám jen samou radost a pohodu!
