U telefonu sedím,
napjatě zprávu čekám, 
strnule jenom hledím, 
už dopředu se lekám, 
že sluchátko mi sdělí 
ten rozměr pravdy celý 
a bude toho znění, 
že maminka už není.
 
Vždyť člověk nikdy neví, 
kdy přijde jeho chvíle 
a život je jen prevít,
v něm vše je nahodilé
i když tam musí každý, 
konečný verdikt: navždy...
 
Zármutek v duši mám, ale i naději, 
že chvíle ta opravdu přijde až později, 
naděje vždycky je, byť i jen malinká, 
kdo víc je člověku, než jeho maminka.
 
°°°° 
Telefon zazvonil, 
zvedl jsem sluchátko, 
dech se mi zatajil, 
však jenom nakrátko, 
ve smutku, v trápení, 
bylo mi do zpěvu 
po dobré zprávě té, 
cítil jsem úlevu, 
stav sice vážný je, 
Maminka přežije!
| Vzpomínáte i dnes po letech na svou maminku? Jaká byla? Co vám nejvíce utkvělo v  paměti? Napište cokoli na téma "Moje maminka". Autor nejlepšího  příspěvku získá malý dárek. | 
 
		 
                         
                         
                         
                         
                         
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								