Moje léto v nemocnici

Je mi právě 18. Tento rok ukončím učňovské vzdělání a začnu si vydělávat. Moc jsem se těšila na ukončení, poslední prázdniny a svoji práci.

Byl květen a při posledním loučení s mojí babičkou pociťuji nevolnost a bolesti břicha. Říkám si, to  jsou nervy. Ne,ozvaly se ledviny a já po někalika vyšetřeních skončila na lůžku zdejší nemocnice. Závěrečné zkoušky s bolestmi, ale úspěšně ukončené a místo jásavého užití posledních prázdnin ležím na urologii. Stálé teploty a výsledky prodlužovaly pobyt na lůžku. Překlad na interní oddělení nevěstil nic dobrého. Ještě dnes po 45 letech vidím pokoj s 6 lůžky a bezradné lékaře. Měření teplot i v nočních hodinách samotným lékařem, který nevěřil, že hodnoty na teploměru mnou měřené jsou pravdivé. Pravidelně opakavané po 8 dnech. Dva dny ve vysokých teplotách a okolo ticho. Ticho všech přítomných i návštěv. Bezradní rodiče, jejich zoufalý pohled na moje téměř bezvládné tělo, studené zábaly, které jsem chvílemi ani nevnímala.

Rodičům bylo sděleno, že jsou léky, ale nevyzkoušené a není jisté, zda zaberou. Začali zkoušet, který bude ten pravý. První nezabral a tak další. Ještě jsem nedobrala celou dávku a už moje kůže mění barvu na žluto. Uměle vyvolaná žloutenka! Teploty ustoupily, ale za pár dnů je to tu znova. Tak a to už je polovina prázdnin za námi a já si ležím jak lazar. Další léky a další pokus. Je to už dávno, ale při určitých okolnostech se mi to vybavuje. Bylo léto, prázdniny a dovolené. Lékaři jen vyjíměčně rozhodovali bez primáře, a tak i já čekala na primařův návrat z dovolené a konečný verdikt. V pořadí čtvrtý lék konečně zabral jak měl a mé zdraví se začalo vracet. Velkou posilou pro mě byly lékařem doporučené banány. Několik dní jsem opravdu nic jiného nepozřela, a tak banány, které miluji, mě zachránily. Začínal mi nový život. Po osmi týdnech se vracím konečně domů. Slabá, ale schopná dalšího života.

Moje léto, první celé léto z domova, strávené na nemocničním lůžku, první léto šťastně dopadlo. Snad příprava na život, který mě čeká? Bude celý život jako moje první léto a se šťastným koncem?

Mnoho let jsem při pohledu na nemocnici měla vzláštní pocit. Dnes jako důchodce chodím do té samé nemocnice. Jsem jednou z mnoha, kteří se snaží o čistotu a hezké prostředí pacientů. A jejich ranní úsměvy a přivítání, někdy i otázkou "jak je venku" si naplňuji svůj dětský sen, který se mi nesplnil. Možná i moje přítomnost pomáhá zapomenout na bolest a trápení ležících pacientů. Pozvánky pacientů a moje mnohdy vtipné odpovědi se vždy setkaly s úsměvným pochopením.

Moje léto, první léto mě připravilo "bojovat"s něčím neznámým a nyní je léto, které může být krásné, ano i v nemocnici je krásné. Krásné pro mě. Dává mi dobrý pocit z čistého prostředí, z toho, že mám nějakou kačku na výlety, ať sama nebo s vnoučaty, pocit čehosi dobrého.