Tak zase se diskuze točí jen okolo jídla. Ryba s hranolky, vínko, mořské potvůrky... A kde je ten sport?
Mně se minulou sobotu konečně splnil jeden sen: zkusit si zajezdit na těch "kolobutach". Mladší dcera si je přivezla s sebou z Frýdku, aby si mohla zajezdit v Bělském lese. Na první lavičce se přezula a jezdila tam a zpátky, protože v tom vedru jsme jí s druhou dcerou v chůzi nestačily. Po třetině trasy směrem ke konečné stanici tramvají jsem začala být trochu nedočkavá, bála jsem se, že na mne nezbude. Tak jsem ji poprosila, ať mne na to konečně pustí.
Obula jsem si tedy brusle, ale už jen vstát ze sedu nebylo nijak snadné. Držela jsem se obou holek za ruce, jako klíště po douhé zimě, a pomalu se snažila vytvořit z kroků plynulý pohyb do stran a drala jsem se kupředu. Kolena byla ztuhlá, tak jsem upadala do prkenného záklonu a obě mé hubené "píšťalky" měly co dělat, abych je nestrhla s sebou k zemi. Po chvíli jsem se odvážila, ještě pořád dost křečovitě, rozjet sama.
Najednou mi prostě narostla křídla! Přestala jsem se dívat jen pod nohy, zrovna jsem se blížila k tramvajové smyčce a už jsem se docela těšila na to, jak si sednu. Poblíž sice žádná lavička nebyla, ale spatřila jsem zbytek dřevěného ohrazení na květiny. Ve snaze se k němu co nejdříve přiblížit jsem přestala sledovat terén, a vtom se to stalo. V prasklém asfaltu se mi zasekla kolečka. Pud sebezáchovy velel: k zemi! Točivý pohyb jsem si vychutnala do posledního momentu. Jako ve zpomaleném filmu jsem nejprve padla na kolena, pak na obě ruce a nakonec jsem doslova políbila matičku zemi. Bradou jsem ťukla o zem a spodní ret si přirazila na zuby.
Nechybělo mnoho, posbírala bych zuby do pytlíku od bonbónů a bylo by po srandě. Na tu příchuť hlíny do smrti nezapomenu. Další pokusy odložím na podzim. Využiji toho, že budu porvé babičkou. S bruslemi in line na nohou se budu totiž bezpečně držet madla kočárku a tak zdokonalovat své sportovní výkony.
Sportu zdar a posměváčkům zmar!
