Vyjížděli jsme odpoledne a jeli celou noc. Nestačili jsme se vzájemně poznat. Skupinka, kde jsme se znali, byla šestičlenná. První delší přestávku jsme měli ve Florencii. Autobus zaparkoval poblíž vlakového nádraží, průvodce nás zavedl k toaletám, kde jsme měli možnost po celonočním cestování se umýt a převléknout. Načež jsme se vydali prohlédnout si město. Čas pro to vyhrazený byl cca tři a půl hodiny. Díky mně se však o dvě hodiny prodloužil. Průvodce nás důrazně žádal, abychom se nikde nezdržovali a drželi se pěkně pohromadě. A hlavně nic nekupovali ve stáncích. Na suvenýry bude času dost. Ale zrovna mě upoutala jedna moc pěkná taška, jakožto dárek dceři. Celou dobu jsem musela na ni myslet.
Tak jsem si vymyslela plán, že až se budeme vracet, jen si krátce odskočím a tašku koupím. Nikomu jsem nic neříkala, aby mi to náhodou někdo nerozmlouval. V ruce jsem svírala připravených deset tisíc lir, po celou dobu zpáteční cesty. Když jsem uviděla z dálky stánek, už jsem byla u něj, ukázala na tašku a zaplatila. Měla jsem pocit, že to všechno trvalo jen okamžik. Když jsem se ale otočila, nikoho z mé malé skupinky jsem neviděla. Rozhlížela se kolem a nic. Šla kousek tam, zase zpět a musela si přiznat, že jsem zabloudila. Věděla jsem jen to, že k vlakovému nádraží to už není daleko. Ale jak se tam dostat, když mi nikdo nerozuměl?
Znala jsem pouze několik německých slovíček, ty jsem mlela stále dokola. Jedno z nich bylo Zugbahnhof. Ale každý dotazovaný jen zakroutil záporně hlavou a šel dál. Byla jsem moc smutná, unavená a bezradná. Posadila se na takový betonový panel a přemýšlela, co dál. Najednou se objevila přede mnou velice milá paní v bílém kostýmku, usmála se a já vykřikla: „Zugbanhof“ (nikdo mi ještě nevyvrátil, že to byl můj anděl strážný) a ona mi s úsměvem odpověděla: "Zugbahnhof" a rukou ukázala směr. Víc ani slovo, jen jsme občas na sebe pohlédly a usmály se. Šla se mnou asi 300 m, ukázala na velkou prosklenou budovu a znovu vyslovila „Zugbanhof“. Načež naskočila do přijíždějícího autobusu, stačila se ještě usmát, zamávat mi a říct "ARIVEDERČI".
Autobus se rozjel a já zůstala stát, nevědouc co dál. Budova přede mnou vypadala úplně jinak, než jsem si ji pamatovala já. Chvíli jsem váhala, ale pak se osmělila a vstoupila dovnitř, v dobré víře, že mi tam někdo poradí. Když jsem vešla dovnitř a prošla celý vestibul, přes skleněnou stěnu jsem uviděla náš autobus a u něho průvodce, řidiče a mé známé, dovedete si představit, jak mi bylo. Strach a obavy byly tytam, najednou taková úleva! Radost měli i všichni ostatní. Nikdo se mě neptal, proč a kde jsem se zdržela, hlavně že jsme všichni a můžeme pokračovat v cestě. Byla jsem tomu ráda, o tašce jsem nikomu neřekla a umínila si, že se budu držet průvodce jako „klíště“. A taky se tak stalo.
Dcera měla z dárku nesmírnou radost a dlouho se z něho těšila. Pro mne tobylo poučení, že už takovou chybu neudělám, abych jela do "světa" takto nevybavená znalostí jazyka. Cestuji stále ráda, němčinou a polštinou se domluvím dobře a na španělštinu si beru brožurku. Další jazyky už se mi asi do hlavy nevejdou.
