Otvírám jednu z tvých bílých komod
a hledám čistou košilku, kterou jsi chtěla,
ta bleděmodrá s puntíky je až vespod,
ach, vidím v ní křivky tvého těla.
Dnes mám pro tebe ještě překvapení,
 fotku našeho vnoučka Manuela, 
 své dva první zoubky na ní cení 
 a tolik jsi je jako první najít chtěla.
Ještě jednu mandarinku do kapsy vkládám,
 mé kroky odměřují tu cestu známou,
 každodenně tudy za tebou chvátám,
 zima už končí, ledy se lámou.
U vchodu k nemocnici rozkvetla jíva,
 na chodbu k oknu rád dnes pomůžu ti,
 aby ses mohla na kus jara dívat
 a do žil nalilo ti života chuti.
Tolik se těším, schody beru po dvou,
 pak ledová sprcha, snad nejhorší chvíle,
 doktor něco říká, nechápu řeč dlouhou,
stojím tam přikovaný a mlží se mi brýle...
 
		 
                         
                         
                         
                         
                         
							 
							 
							 
							 
							 
							 
					 
					 
					 
					 
					 
             
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								 
								