Doufám, že mi Libor Farský promine název tohoto vyprávění. Ke vzpomínce mě totiž inspiroval jeho příběh, jak před lety, coby student - recesista, jel tramvají "do stanice Úsměv". Tentokrát však, asi před dvěma lety, cestovaly tři seniorky - sestra Zuzana, kamarádka Maruška a já.
Vydaly jsme se vlakem do Luštěnic, kde v penzionu pro seniory bydlí naše kamarádka Olga. Se společnou jízdenkou, kterou opatrovala Zuzana, jsme nejdříve absolvovaly jízdu z Prahy do Nymburka a tam jsme přesedly na "motoráček", s nímž jsme pak ještě měly dojet několik stanic směrem k Mladé Boleslavi.
Nevím už, jestli tehdy vlak v jedné ze stanic prudčeji zabrzdil, nebo jestli Zuzana přestala hlídat svou, ne právě bezpečně odloženou tašku, protože ta se náhle převrátila a začaly z ní padat věci na podlahu. Nejdříve jsme věnovaly pozornost rozbitému kelímku s jogurtem, takže jsme společně s ubrousky v ruce tu "pohromu" co nejrychleji uklízely. Bylo by asi trapné, kdyby právě teď přišel k nám průvodčí. Podařilo se! Nato Zuzana posbírala ze země ještě dalších pár věcí, hlavně pak "vypadlou" jízdenku. (Štěstí, že jsme si té jízdenky všimly, mohla se jogurtem poničit nebo dokonce ztratit - ani jsme nepomyslely, jak bychom se bez ní dostávaly zpátky domů).
Ve chvilce se objevil ve voze mladý průvodčí a Zuzana mu ukázala jízdenku, kterou už po zvednutí z podlahy raději držela v ruce, připravenou ke kontrole. Průvodčí se na jízdenku dlouze a poněkud nechápavě podíval a pak už se na nás obrátil s otázkami: Odkud jedete? Co to máte za jízdenku? Ta není platná..... Žádnou recesi jsme pochopitelně nechystaly, a proto jsme mu jedna přes druhou s úplnou samozřejmostí vysvětlovaly, že to je naše společná jízdenka, kterou jsme si koupily u pokladny na Hlavním nádraží, a tam že by nám rozhodně neprodali nějakou špatnou jízdenku. K tomu jsme mu svorně ukazovaly průkazy na slevu jízdného v domnění, že teď už bude všechno v pořádku. Profesionál by celou scénu přesvědčivěji nezahrál! Průvodčí to dál nekomentoval, snad s ohledem na to, že jsme byly starší dámy, jízdenku nám vrátil, aniž by ji označil, a odešel. Na příští stanici jsme už měly vystupovat.
Teprve teď jsme se na onu záhadnou jízdenku podívaly. Co se mu na ní nezdálo? Místo zpáteční jízdenky Praha - Luštěnice pro tři osoby, za kterou jsme zaplatily kolem čtyř set korun, jsme totiž průvodčímu předložily jízdenku pro jednoho cestujícího, která byla jen z Boleslavi do blízké venkovské stanice, stála 12 korun, byla z opačného směru a ještě prošlá! Někdo ji zkrátka nechal ležet na zemi a tam ji Zuzana sebrala. Jenomže: kde zůstala ta naše platná? Tu Zuzana po nahlédnutí do tašky samozřejmě v pořádku našla. Ještě ji stačila rychle ukázat průvodčímu, aby si nemyslel, že jsme nějaké podvodnice, anebo, že vezl tři úplně pomatené dámy.
Vlak zastavil a my jsme vystupovaly, více než s úsměvem, s trojhlasným smíchem.
