Anton Tomík: Nic jsem neudělal. A dostal jsem patnáct let.

Nevyjadřoval podporu komunistickému režimu.Můj otec ji také nevyjadřoval, byl synem živnostníka a odebíral tehdejší Svobodné slovo. A žil normálně, stejně jako všichni v našem okolí. Proto nevěřím takovým příběhům, které najednou vyskakují odněkud cca 27 let po přechodu k demokracii, jak se u nás obnovený kapitalismus pod diktátem USA nazývá. A právě tato změna mne zasáhla více než ona doba nesvobody. Byť odborník se vzděláním po padesátce bez zaměstnání. A i o pomocná práce se člověk musel poprat.

Paměti národa si čtu pravidelně na facebooku. Jsou to smutné příběhy.

O Paměti národa jsem dosud neslyšel, snad to bude na internetu.

Znám také některé příběhy z Paměti a když se dozvídám další, je to na husí kůži. Nesmí se stát , aby se historie opakovala...

U nás v archivu je také mnoho dokumentace z 50. let, protože perzekuce se týkala i vojenských osob. Všechny ty příběhy se hrůzně podobají. Vždy se našel nějaký vykonstruovaný důvod, jak nepohodlné lidi odstranit a ostatní zastrašit. Hrozně smutné je, že na to doplatila právě spousta mladých lidí, kteří nebyli žádní nepřátelé vlasti. Přišli o nejkrásnější roky života. Padesátá léta byla nejhorší a řada těch, kteří se na nich podíleli, se stala v roce 1968 reformními komunisty, později byli mnozí vyhozeni nebo vystoupili, měli problémy s husákovským režimem, stali se třeba i disidenty nebo chartisty, ale k 50. létům se už neznali. To je opravdu smutná historie.