Hádky a mlčení. I to je mnohdy manželství v penzi.

Není kostelíčka, kde by nebylo kázaníčka. Letos to už bude 45 let, co jsme se vzali. Celou tu dobu jsme zvyklí trávit čas spolu. Jezdíme spolu na dovolené, spíme v jedné ložnici, koukáme na jednu televizi. A někdy spolu i mlčíme. Ale i to mlčení ve dvou k životu patří. Jen ráno většinou chodím venčit psa sama, odpoledne zase manžel, ale není to pravidlo. Idylka, ale houby, přečtěte si první větu mého komentáře :-)

Nějak si nevzpomínám, že by se rodiče hádali. Přestože táta chodil rád do hospody, máma mu to tolerovala a neprovokovala. Měli každý svůj pokoj a v něm zázemí, kam před tím druhým utéct :-)

Mému tatínkovi bylo 50 lety když jsem se narodila mamince 45. Oba byli velmi hodní a to jak na sebe, tak na mně. Prošli peklem koncentračního tábora a vážili si jeden druhého. Chovali s k sobě něžně a pohledem dneška myslím, že byli do sebe stále zamilovaní. Maminka neunesla smrt tatínka a za 2 měsíce odešla za ním. Často na ně vzpomínám s láskou a úctou.

Bohužel jsem žádné páry v rodině ve stáří nezažila a už nezažiji, takže to nemohu posoudit.

Žiji dlouho sama, nikdo mě nerozčiluje. Bohužel!

Tak jsem si to taky přečetla. Někdy mi ty články o starých lidech připadají jako návody ...Ale přesto nemám chuť na hádání... Jen o manželově babičce Barboře musím prozradit, že si celý život onikali, měli deset dětí a ve stáří spolu často nemluvili a babička na dědu nasazovala a on mlčel...Oba byli ze sourozenců nejstarší a hodně se nadřeli . Naši rodiče spolu vycházeli i ve stáří hezky .

Ano, souhlasím s tím, že si na sebe musíme zvykat. Není to vůbec jednoduché a vzhledem k tomu, že já jsem ta výbušnější, tak mám co dělat. Ale rozhodně bych se nesnížila k nějakému teroru.

Myslím, že to tak bývalo i dříve. Vzpomínám na babičku s dědou, na starší sousedy, kteří se spolu handrkovali v sousedních zahradách. Za sebe už to neposoudím. V současném vztahu bychom se mohli hádat o cokoliv, protože jsme naprosto rozdílní, ale hned zkraje jsme si ujasnili, že chceme být spolu, a to v pohodě, což já určitě dodržím, pokud mi nepřeskočí. :-)

S partnerem pod jednou střechou napořád? To by musel být ze zlata. Mám pár přátel, kteří spolu žijí celý život. Obdivuhodné? Ale vůbec ne. Je to jen kvůli dětem, vnoučatům a majetku. Niic pro mě. Mám ráda volnost a změnu. Žádné omezování. Nemohla bych žít v přetvářce, tolerovat ty různé partnerské móresy, o kterých se tu píše. A když to neklape ani v posteli, tak potěš Pánbůh...