Užhorod - putování po českých a židovských stopách Podkarpatské Ukrajiny

Děkuji za příspěvky, mám připravené reportáže z Koločavy, Mukačeva, Lvova a celkový závěr o dnešní situaci na bývalé Podkarpadské Rusi, která byla 20 let i naším územím a kde dodnes jsou Čechoslováci vítaní. Nakonec každý třetí obyvatel Zakarpatí pracuje u nás či na Slovensku.

Malá ochutnávka, moc hezká, těším se na další.

Moje matka , babička a další příbuzní z jejich strany do Čech přišli po válce. Byli to volyňští Češi a žili někde u Lvova. Přesto nemám touhu se tam jet podívat. Máme známé, kteří přišli z Ukrajiny po revoluci u nás a myslím, že by se tam už taky nevrátili. Přesto jsem si tvůj článek přečetla, jako vždy. Asi dost náročné cestování a únavné putování, Ale objevování za to vždycky stojí.

Na Užhorod mám vzpomínku, z níž mne dodnes mrazí. Někdy v 80. letech jsme jeli s přítelem vlakem na podnikový výlet do SSSR. V Užhorodu jsme měli asi hodinovou pauzu. Vystoupili jsme z vlaku, jen v teplákách, v nichž jsme byli v kupé, bez všech dokladů, a sešli jen kousek pod nádraží. Během pár minut jsme se vrátili – a viděli, jak náš vlak mizí v zatáčce. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal. Po počátečním ataku paniky jsme se začali rozhlížet po peroně a uviděli několik spolucestujících, včetně vedoucího výpravy. Úleva byla nepopsatelná. Vlak se za chvíli vrátil a my, ještě rozklepaní, jsme nastoupili. A ještě dodatečně se děsili představou, co by, kdyby. I při tom, že domluva s příslušnými orgány v ruštině by byla bez problémů.

Moc zajímavé vyprávění ze zajímavého zájezdu do někdejší části naší republiky. Mnoho Zakarpatských Ukrajinců bojovalo i za druhé světové války v 1. Čs. armádním sboru.